SKLIZNĚ

SKLIZNĚ
Ovoce vzali jsme, růží sta, obilí odvezli sklizně, jetelů žatvy a vonných trav, všecko, co rovina uchystá, – nezkojili však své žízně. Za krásných nocí a podzimních dní na sklizeň žehrali chudou, o slunci pravěkém bájili, o jiné krajině polední, o dnech, jež teprve budou. Hrozny se zamžily, jakýs chlad v poháry trpký z nich kapal. Z růže zbyl v prstech prázdný stvol. A i ta žena přezrála snad, každý z nás teskně chápal. Máky už neuspávaly do snů, jež měly moc spásnou. Lovčích rohů se před časy kdys kanci a jeleni bávali, ukryti travou řásnou. 146 Krásné my ženy v otroctví k zveselení dnů brali. Několik problémů, přátelství, potom přec tížilo, mučilo, – a my se klamávali. Vzali jsme všecko. Však více chcem od krvácející země, od slunce, z oranžových brázd hnědnoucích podzimů nápěvem, která se dívá tak němě. Trpíme, zmnoživše lidský rod o stále rostoucí nuly. K tanci a k děsu, k smrti a k žití není dost rovin, dost lesů, dost vod, ztrácíme sílu a vůli. Žíznícím, hladovým po částech země svou rozdala duši, čekajíc na vzpouru, na hlad a mor, čekajíc, kam nás pohřbít v dnech, kdy po krvi žádost nás vzruší. Vzali jsme všecko. Však máme týž hlad, nezkojili jsme své žízně, – na chudé lásky i přátelství, na chudou prsť, v níž těžce lze zrát, na chudé klneme sklizně. 147