SLOKY
Ta léta byla prokletá,
že chtěla mnohem víc
než mohla a než musila
a než dovedla říc’.
Však byly v ní blesky ukryté
a vláhy. Šly mraky tmou
svou kosmickou, svou bolestnou
svou nelogickou hrou.
Tak lákal blouznit obrodný
ten jarní zemní dech.
I srdce, mladá v otázkách,
ve věčných bolestech.
To život jisker, křesáním
jež měly v oheň vzrůst,
žár směrodatných pokusů
nad obzorem, jenž zpust.
Po jedinečné, po zvláštní
slov řezbě úžasné
pro vyvolené touha plá,
než výheň uhasne.
154
Po těžkomyslných slovech zlých
však přišlo pokání,
po revolučních záchvatech
kompromis uznání.
A ti, kdož jiskry křesali,
kdož blesky vrhali,
do populárních chomoutů
své hlavy prodali,
cos mohli stvořit v smutku dní,
počaté bolestí.
Teď konec hře i pláčů je
i konec o štěstí.
155