A někdy se zdá ti, že věci kol tebe zmrtvěly,
že nemilují tě příliš výmluvným odmlčením,
a někdy na tebe zase zří a zří a zří
všech očí rozveselením
a žhavými líbají tě pocely.
Pak mrkati pohledy od včíra znovu znepřátelenými,
rozmary, jež vtíravě mnoho vyčtly, že věděly,
sem zavlékaly tvrdá hrdopýšků slova,
dne vřavu s pustou, hmotařskou, starou pří,
v níž spravedlnost na ohni znovu uhoří,
neb zanesou jiskry, na kovadlině dneška,
jak bolestně lidstvo si budoucno s fušařskou pílí ková,
a krvácí znova a bloudí znova.
Vždy jejich hmotu cítíš, když rozradují se, věci,
a s tebou mysliti počnou v jakési společné práci.
Tu jakby chycení ptáci
se pohnuli v přísné své kleci.
A vidíš, že někdy se věci jak živé dívají,
i slyšíš i radost, již časem si potichu zpívají.
Skříň na knihy o tvůrčích kterak výská výbojích,
stůl prostřený o jídlech vonících, číších, jež znívají,
krb o teple za metelice v slunných pokojích,
obrazy na stěně o lidech, dálném kraji,
kde vody a lesy a chatrče, pole prohlédají,
květiny na oknech rozkvetlé
záhonů mluvou zahrad slunných se ozvou
a několik dojmů jako pozdravy zalétlé
jsou z nejdražších, jež na svém srdci tě spočinouti pozvou.