MLUVA VĚCÍ

Antonín Sova

MLUVA VĚCÍ
A někdy se zdá ti, že věci kol tebe zmrtvěly, že nemilují tě příliš výmluvným odmlčením, a někdy na tebe zase zří a zří a zří všech očí rozveselením a žhavými líbají tě pocely. Pak mrkati pohledy od včíra znovu znepřátelenými, rozmary, jež vtíravě mnoho vyčtly, že věděly, sem zavlékaly tvrdá hrdopýšků slova, dne vřavu s pustou, hmotařskou, starou pří, v níž spravedlnost na ohni znovu uhoří, neb zanesou jiskry, na kovadlině dneška, jak bolestně lidstvo si budoucno s fušařskou pílí ková, a krvácí znova a bloudí znova. Vždy jejich hmotu cítíš, když rozradují se, věci, a s tebou mysliti počnou v jakési společné práci. Tu jakby chycení ptáci se pohnuli v přísné své kleci. A vidíš, že někdy se věci jak živé dívajídívají, i slyšíš i radost, již časem si potichu zpívají. Skříň na knihy o tvůrčích kterak výská výbojích, stůl prostřený o jídlech vonících, číších, jež znívají, krb o teple za metelice v slunných pokojích, obrazy na stěně o lidech, dálném kraji, kde vody a lesy a chatrče, pole prohlédají, květiny na oknech rozkvetlé 59 záhonů mluvou zahrad slunných se ozvou a několik dojmů jako pozdravy zalétlé jsou z nejdražších, jež na svém srdci tě spočinouti pozvou. 60