NADĚJE I BOLESTI
[5]
PÍSEŇ NOVÉHO PLEMENE
Je každý zítřek oplodněné ženy klín,
v němž rodí se a vydá hlas tvá krev.
A každý včerejší den hrob je, prach a stín.
A člověk včerejší je také stín a hrob,
je herec zašlý, doslov, jím se končí děj,
je povalený mezník v křižovatce dob, –
a když přec ještě vrací se, je živ,
své zasednout chce místo, vrůsti v zem, jak dřív,
v něm zříme příšeru. – I zabíjíme jej.
I zabíjíme jej, ať v sobě, v tobě, v drahých svých,
neb v těch, jež nenávidíme,
a to je oběť, za níž jednou sklidíme
v žních lásky nové plody ve dnech zářivých.
Ať mnoho srdcí shoří v čisté oběti,
neb bez obětí není nových životů
v tom divém letu věčném.
Vždy velká oběť značí nové početí
lepšího člověka
v tom dění nekonečném.
A zrodu lidského my zapomeňme hlas,
jenž slabostmi a nářky v smrti vrcholí.
Své bytí přenesme až někam za vzkříšení čas,
v ten nový život, od věků již vytoužený,
jenž jednou přijít má.
7
a láskou, která nezrodí se za století,
dnes nezrozené ještě muže, ženy, děti,
horoucně zobjímá.
8
KDYŽ MLUVÍ ZÁSTUPY
Když hučí zástupy, přec slyším hučet v moři
těch hlasů jedince, jak rozeznával bych
tichounké šumy bříz, bouř sosen kosmatých,
trav slabých závany, vod mrtvo, život krajů,
kouř v obzoru, když továrny se rozhovoří,
kdes družnost krotkých stád, kdes dravčí osamělost,
kdes trpnost lhostejnou, kdes vydrážděnou bdělost.
To množství dí: všech duší symfonii hraju,
a přec můj každý člověk, osobitý hlas,
jenž stojí u vesmírných záhad, hrůz a kras.
A vidím zástup, jak své dobro rozděluje,
když duši by si nerozdělil, bude chud,
žárlivým bude vlastníkem, jenž zpozoruje
vzrůst země, majetku a zlata svého bratra,
a zmaten bude zas a bolest společenství
jej uvězní zas nerovného tíhou hrud,
zas odbytý a bezútěšný zchátrá,
když k vyššímu se nepovznese člověčenství.
Tak nejhlouběji promluví, kdo přemoh‘ sebe,
kdo krutostí vln zdvižen a zas sražen v hloub,
kdo peklo prožíval, kdo ukrajoval nebe,
jenž blahobytem hýčkán, růží doba-li,
a nouzí uvláčen, stopován šakaly,
když hlad a bída, neštěstí práh hlídá,
kdo stokrát hozen do osudu stoup,
a jehož přemlelo dnes štěstí, zítra bída.
9
NOVÉMU ČLOVĚKU
Ty o svém Bohu denně pracuješ,
chceš většího jej mítmít,
než včera byl a dnes,
než když tví otci zabíjeli otce mé,
co měli světlo pít,
a bratr můj když vedle bratra tvého kles‘.
A proto přec jsi zítřku svého lidství blíž,
i žena tvá vždy o hon vpřed a hlouběji a výš.
Neb žena vždycky předčí muže v bolestechbolestech,
že rodí dítě jeho, usmívá se v křeč,
je chrání v snech a mateřskou jim žvatlá řeč,
a Bohu svému přibližuje srdcem svým
a v náručí je duchem novým křtí, jak celuje.
Tak jednou, ženo, z pevných rukou tvých
budoucí člověčenstvo vyjde, silná buď,
tys dětem blíž, tys dětem nejblíže,
ty nepusť očí s nich, když je ti nejtíže,
když v starostech se utápěti zdáš,
ty budeš spasitelkou, nová srdce vychováš,
když muž svou prací ztvrdnul na křemen
a starost má, by nezhasly mu ohňů pochodně,
než vzejde den.
Ty, ženo nových dnů, ty matko, ženo,
ty sbratříš děti své, jimž novou láskou svět,
jich ruce spojíš-li, by nemohly již ubíjet, –
to jediné jen zanecháš jim věno.
10
VAROVNÝ HLAS
Já pobožný jsem vírou v člověka,
leč smutný též, jsem smutný též.
Neb někdy na mne lehne tíha věznic všech,
i svatých prázdnot jako Svatovítská věž.
Papíru hory tištěné, zlo řečí zbytečných,
zákonů ztuchlá, dávná chut,
a láska, jež si dýkou zprobodá
za údem úd.
Hříchové zbyli v starých domech zakleti
všech lstí a dutých přetvářek,
smích družstev lupičských a zjevných band,
vyrostlých lidský nad nářek.
Tu zdá se mi, že světem starým zas
jsem zaskočen, zle zaskočen.zaskočen,
že zas ho na ramenech zdrobnělý
ti nesou, jimiž zplahočen
je ideál, v opičích posuncích,
v snech revolučních břídilů,
jimiž nám starý zjevuje se svět
díl po dílu,
i v staré vášni, v staré mstě,
v tom duší vraždění a těl,
11
v tom nenávistném třídění,
v svobodě, vzít, co mít bys chtěl.
Neb učí se ten příliš starý svět
dál za kořistí pochodům
a z příliš, z příliš starých knih
dál učeneckým kázati je rtům.
A ve všem vrací se zas starý svět
i starý ďábel v nás i starý bůh.
Jen nová láska pláče mimo nás,
lidskosti nové nesplacený dluh.
12
DĚLNÍK – SVĚTOBĚŽNÍK ZA ODPOČINKU
Ten podivný dělník v směsi budov a skladů
s vyhaslou lulkou v ústech, námořnickou měl bradu,
měl ruce jako chapadla, jak jestřáb zrak,
měl chuchvalce obočí, v šedinách jediný černý mrak,
on o svých výpravách mlčel nejraděj v neděli,
když mladí i staří pod lipou seděli.
Tu jeho rány a úrazy, zkřivené ruce a hnáty
a vytetované písmeny zpívaly zisky i ztráty,
homerskou epopejí drah mořských, po souši cest
i steskem po návratech s viděním vršků i hvězd.
Měl pohled zdrásaného dravčíka, odvetou jenž dral,
když znázornil život všech pásem, jenž ho tak rozedral:
Já plahočím se v městech drátů a komínů,
já ve světě ženy pohřbil, svou nezvěstnou rodinu,
já pod zemí doloval jsem pro lesk milionů,
já pro zlato potápěl se v podmořském zvonu,
já v továrnách u strojů dříč, já v dílnách podzemních spáč,
já tahoun vlečných lodí, já chrámů pokrývač,
já řezník z rozkazu vládce, jenž lidi z kůže svlékal,
já revoluční hlava, já kajícník, v hříších jenž klekal.
Teď pod lipou tady s lulkou chci mlčky poseděti.
Já umím zdvihnout cent i chovat drobné děti.
Kladivem balvany drtit, srdce zahřát v dlani.
Jsem Věčný dělník, a jdu světem bez ustání.
13
NOC PRÁCE
Noc pozdní, zaklínač je, by vše zkamenělo
v hluboký spánek, aby srdce pokoj mělo,
jak opuštěná studánka kdes u lesa,
v níž sen se obráží jak měsíc, nebesa.
Vše tvrdě usnulo, i město, pole, les,
i stromy, vsi a cesty žilnaté i mez.
Jen žhnoucích železáren kyklop hoří z tmy,
a peklem dýchá budovami obřími,
z jichž oken vyzařuje světly pot a krev.
I v noci, kdy vše spí, řemenů svistí zpěv,
neb žhavé oči tavíren a pecí žár
tu srdce zjímaly a mladost jejich jar.
Visutých na mostech se hemží, červíci,
tavíren oči spalují je žhavící
a z kouřů, mlh se haldy rozjiskřily v tmách.
To vozíky-li sklápějí se na haldách,
jak žhnoucích krys by vyprázdnil se žaludek.
Teď s kopce černého proud jisker žhavě stek‘.
A noc co noc tu syčí kotlů ventily
jak hadi, když se potu s krví napily...
14
OČI CHUDÝCH
Osvobodíš se,
zbohatneš, zpyšníš.
A hned se vyhýbat ti budou
chudý s chudou
jako prašivci z jiného světa,
po lásce k společné cestě je veta.
Hospodář podlý,
z čeledína-li vyhoup se výše.
Zbohatlý mistr je kousavý pes,
vyrost-li z tovaryše.
Pyšnou ženou je paní,
včera služkou že byla čísi.
Máš-li co, výkvět jsi hlupství,
přivandroval jsi kdysi.
Poslem jsi chudého lidu,
tím už jsi podezřelý:
děravý včerejší kabát
od dneška tě dělí.
Těžko je růst,
že nerostou všichni, že mají půst
ti oklamaní.
15
PÍSEŇ O PRÁCI
Démoni nadlidských snů a svodů
vrhají lidstvo u věčný var.
Staletí na lidském kují rodu,
střebají krev mu, v sny dmýchají žár.
V nejistot konec však, v plahočení,
svět se zas k slunci chce otvírat.
Možno zas milovat práci denní?
Kraj by zas pokojně dýchal, tak rád.
Prací chci hříchy smýt svoje i cizí,
prací chci jiný stvořiti svět.
Začnu sám sebou, má hrůza zmizí,
lásku všech ke všem když budu si pět.
V práci chci srdce své vykoupati,
v očistné lázni, jež oživí
všecko, co žít chce, co nemůže spáti,
a co znak ducha má ohnivý.
16
SMRT DOBRÉHO HOSPODÁŘE
Nic nevěděla ještě zahrada a sad
ni chalupa, ni dveře, okna, dvůr,
že zemřel za všecky jenž uměl pracovat
a za všecky se obětovat, pravdu říci
a myslit za všecky ty nemyslící,
všech dobrých vzpruha, mrskač líných stvůr.
Byl dobrý hospodář
a jeho ruku čekávalo věcí sta,
kam vztáh‘ ji, vše se zelenalo jako jař.
A ne-li, rozbujela plevel nečistá.
Až pozná sad a zahrada
a chalupa i střecha, dveře, plot,
až okna, vikýř, nářadí
a mříž, kam zámek rezavící zapadá,
až pozná kůň a kráva, králík, drůbež, skot,
že není ruky, jež tu ruku nahradí,
vše začne pustnout a vše zarůstat –
To v prvním svítání
když otevřeným oknem pláč a vzlykání
otřásá tichem, muškátu jímž vůně provane,
pocítíš, jaká bolest snesla se tu.
17
Teď mrtvý promluví si ještě s celou vsí
v plápolu svic a květů polních vůni.
Zkřížených rukou prsty velké, upracované
pod bradou kvítků pár si nechtíc utrousí.
Ta hlava spí. A celá ves tu klečí u ní.
18
V ČASNÉM RÁNU
V časném ránu se vzbouzím, všecko žilo,
vše se již dávno probudilo.
Práce ta nikdy nespí za dnů ni za nocí,
práce je věčná, my věční její otroci.
Nespí kotle, nespí komíny, vlaky tmou duní,
lodi za noci svítí po mořské tůni.
A i zde v malé a začouzené světnici
celou noc za zdí u tvého lože
nějaká práce jak smrtník maličký tiká:
Příštipkář přirost‘ k bědnému střevíci,
švadlena s živůtkem probděla, šicí stroj vzlyká.
Svítání modlí se: Na nebesích jenž jsi, Bože.
Dívám se, ráno bledne.
Moje srdce se ptákem zvedá a na vše si sedne,
rozletělo se po domech, kam jen dohlédnu, po ulicích,
po náměstích a hřbitovech, v ústraní spících,
všude, kde láska žila a mřela, již nemohli unésti
lidé, kde trpěli jiní svou smrtelnou lidskou bolestí.
Jako bych, drobní řemeslníci a dělníci,
s vámi byl prožil dny, zdánlivě od sebe dělící,
jako bych s vámi odpovědnost vlekl krvavou daní,
muži činů a ducha i podnikání,
prožíval slávu s vámi, kdož mnili jste býti vítězi,
potupu s těmi, kdož provinili se, chřestili řetězy,
s vámi si poležel, k smrti nemocní v nemocnicích,
19
s vámi si odpykal hříchy,kdož ztraceni po věznicích,
ztotožněn s vámi a ve vás jsem vašimi životy žil,
z bolesti vaší i lásky a ze zla každého pil,
a jak vy pokoušen, do slunce vržen neb noci do stínu,
slyšel jsem zpěvy hymnické v sobě i nářky zločinů.
20
DVA SVĚTY
Svět přetvořují i mozky i ruce
a ve dne i v noci pracují na něm
i útlak i naděje revoluce.
A zednáři světa
zas podle starého podobenství ho vyzdívají
i pokorných vírou a plodnou shonlivostí,
zas po boku staré mají,
že pomalu zkvétá
mír, skleníku umělý, vyhýčkaný květ,
a v horečném varu
snů, myšlenek, slibů a svárů
se stále tak v ohni zvedá a stále chladne,
spíš znepokojuje než utěšuje svět.
A pozorně posloucháš-li,
ty z dílen v podzemních brlozích
a ze šachet, továren, ztuchlých děr
zas uslyšíš odbojné písně vzdoru
burácet, reptat v podvečer,
zříš davy se shlukovat ulic na rozích
a v elektrickém se mohutném vybíjet chóru
ty póly dva,
kde starý svět zbyl, zříš vyrůstat nový
a sluch tvůj slyšíslyší,
že nevypořádal se, nepromluvil
a nezúčtoval nejlidštějšími svými slovy.
21
A pozorně zříš-li, zrak vidí
jak množství, jak roztoužené mládí
se domovům zcizuje a za romantikou jde,
umírat za dobro všech,
všech žijících lidí,
boj dobojovat na zemi zde
již na prvních barikádách kdys před věky počatý s těmi
kdož zotročovali, šlapali a kdož utiskovali,
by nectně živořit tisícům dali,
když zlato si pro sebe bůh ví proč shrabovali.
22
NEPŘEKLENUTÉ PROPASTI
Léto
uvadá pod modrým nebem.
Chalupy voní žitným chlebem.
Květinami rozbujenými
zahrádky se čepýří.
Sežato, v polích co bylo vseto.
Chasníci věsí s družkami svými
s průpovídkami prostodušnými
jařábů hrozny k vikýři.
Podzim se přede
znenáhla, jako rostoucí nemoci
v těle zvadlém a starém.
Silnicí rovnou jede
kočár za kočárem
prožloutlou alejí do noci.
Ještě mám v duši praskot zrání,
cinkot kos, teplo strání,
bouří tah, temnem šlehy blesků,
ptačí zpěv, nebesa v rybníku lesku,
u mlýna potok zřím téci.
Přeplněnou až nahoru
selskou zřím síň a komoru
spoustou tolika věcí.
23
Tím více si vzpomínám,
v šedivém jakémsi předměstí,
když se zas ocitám v městě.
Večer a v oživlém rozcestí
procitat počínám:
Z jakési nezaviněné viny
motat se postav zřím stíny,
vzdor jichž dí: proklínám!
Místa, jichž děs hlad vypoví,
úřady, města, hřbitovy.
Tovární siréna houká.
Ztracení vstalí od strojů muži,
valí se z továrny, k družkám se druží,
množství, naváté v cestě
zubožené čtvrti.
Plochých prsou jdou ženy.
Děti se u prahů popelí, vrtí,
nedoživené, hladové, chrtí,
z továren sirén chór ječí.
Bratři, sudbou zlou zasaženi,
odvetou pomsty nakaženi
mlčí dosud svou hroznou řečí.
24
CESTA K BRATRSTVÍ
Sobecké duše
myslely vždy jen na sebe.
Samy s poklady svými, se svými myšlenkami.
Ale námezdníkům svým stavěly bílé chrámy,
aby připjali
touhy své na nebe.
V děrách kdo spali,
v děrách kdo pracovali,
které jim také postavili sobci,
neviděli nikdy hvězdy na tom nebi
a na krucifixu
nechtěli už líbat zkrvácené hřeby.
Neukázala hvězda cesty, cesty není,
byla jen křížová cesta umučení
v společných ložnicích, v špelunkách bídy,
kde vidět žebráky, nevěstky, invalidy,
čeleď na rovni s dobytkem, dělníky v nevětrané peci,
ptáky chycené navždy, zahořklé, uvázlé v kleci.
Všichni ti v zástupech
za tou šli hvězdou, jíž dosud není,
rozbolestněni láskou
po bratrství, vraždí tou láskou,
nedojdou ukojení,
25
dokud hvězdy nespatří,
dokud je cesty, na nichž se najdou a obejmou,
společným poznáním nesbratří.
26
PAMÁTCE VZDĚLANÝCH PROLETÁŘŮ
Druh za druhem pomřel mi z těch, kdož skromně žili,
jak drobní mravenci, jimiž velký udržen řád.
Vy, vzdělaní proletáři, kdož dobří jste byli,
jak nezvěstně uměli jste umírat...
Vy hrdinové tragikomických denních běd!
Z vás nikdo již nepřijde v boj – jen šedivět...
Vás, vzdělaní proletáři, zánikem chvatným
když mizet vidím, když mizet vidím,
vás, mrznoucí často a hladovějící,
když prsa vám pozdvihají se kašlem neodvratným,
mně líto je vás a často se stydím
jít v duchu za rakví valí a se vzpomínek svící.
Vy, studem když zahrabáni kdes trpíte
v těch tisíci těsných děrách, v těch brlozích
neb úradcích do omrzení stárnoucí civíte
a nenapadne vás, nenapadne vás
řemeslo útisku hlásat, jež dobře se vyplácí...
Žel, revolučníky nejste, ni snoby, ni po trzích
si neumíte svým křikem vydělat, hlupáci...!
Teď, vzdělaní proletáři, když obol vám přidávají,
když šťastnější bratry práce rukou snad dohoníte,
jak mohli jste pozumírat – den nastává, hladný se nají.
Tak nezvěstní, neznámí mizíváte
dny vyživše za peníz vzbuzující pohrdání
všech šťastlivců, jejichž špinavou dlaní
27
tisíce prošly, bez zásluh, bez přičinění
i duševní převahy, v houfech tak umíráte,
a že jste nic nevymáhali pro velkost pouhého zdání,
tím větší a mužnější je váš prostý odchod tichý,
až srdce sevře a vzúpí v družném závidění.
28
LETNĚ ODĚNÍ ŠLI V PRVNÍM MRAZU
Za tmy kolem rozsvícených kaváren
lidé šli z černých továren.
Řada stromů prořídla,
z náměstí, z ulic, z pobřeží řeky
mlhou se sunuly vozů strašidla,
trubky aut ječely ve sluch vzkřeky.
Mlha studené vločky smetá
předčasně útočné zimy,
v záplatovaných šatech z léta
zalézá, za nehty bolí zamodralými.
Ale všichni jak choří jdou bledí a němí,
jakoby do té chvíle leželi někde v zemi.
Letně tak oděni se zdáli,
dívka mladá a mladičký ženich.
Za ruce drželi se a uplouvali
beze slova, beze slova,
za nimi černý pes zdvihal čenich.
Byli tři, vyšli snad ze hřbitova
od továren kdes, od Košíř.
Mlha kolem světelnou studila tiší,
prázdné jsou důlky oční, nozdry nezadýší,
podivný smutek v dál a šíř.
Oba v letních hadřících
rozpadlých byli oděni.
29
Možná, že byli chvilinku
někde spolu pohřbeni.
Oběma tam, kde srdce měli,
střelných ran otvory prázdné zely,
vítr pískal z děr ztuhlých šatů.
Jejich let strojů let, automatů.
Mátožnou hrůzou povíval
vítr, jich stíny se zdloužily.
Snad je den výroční pozýval
na místo, kde se vraždili,
neb tam, kde sebe neb jiné vraždíme,
najisto ještě i po smrti se vracíme,
hrůza chce, aby ji člověk dožíval.
Anebo byl to jen protest těch, kteří měli
do mrazu letní šaty a bídy mstou churavěli?
30
BOLESTNÉ ZJEVENÍ
Toť bolest, která dřív než zříš ji, mizí.
Dřív než jí můžeš pohleděti v líc.
Jak žena nemladá, ne cizí,
jež mela ti kdys tolik říc‘.
A nemohla, však myslíc na tě stále
tě provázela snů až do hlubin.
Tak nevidně a nerušíc tě, ale
tak věrné jako je tvůj pes neb stín.
Je z žalů těch: jak žebrácká si sedne
kdes na posledním schodu, kady jdeš.
Dřív než se vrátíš poznav ji, se zvedne
a zmizí, než se naděješ.
31
KAJÍCNÁ PÍSEŇ ŽENĚ
Já vím, že bys málem se spokojila
a vím, že bys šťastna s málem byla,
leč zdání své zoralo propasti
již mezí tebou a ostatními,
závisti dovedou otřásti
krotkými srdci a hrají si s nimi, –
i já jsem pak ten, jenž popouzí,
by žádost ti srdce zranila
a aby tu žebráckou spokojenost
zabila, zabila, zabila.
Já staral jsem se tak, bych ticho vzbouřil,
bys cítila se jen, jak bez hnízda pták,
kdes aby břeh touhy se z dálky kouřil
a bezvládí mého by nesl tě vrak,
já staral jsem se tak, bys proklínala
paláců okna, v nichž tancovala
paráda lživá, já chtěl tě tak mít,
bys nezkrotla nikdy a neměla klid.
A staral jsem se, bys zatoužila
mít více, než mohl jsem ti dát,
a abys mým výbojným snem žila,
bdít, získávat a ne se krotce vzdát,
a teď ty stůněš a se trudíš,
že hvězdy ti nemohu s nebe snést,
a že jen slibuji, Kničemubudiž,
a že je můj boj i tvoje čest.
32
Když ochabnu někdy, tu rád jsem, že zpívá
domácím štěstím srdce tvé,
a s děckem když náruč tvá sladce zmdlívá,
omládnou věci tesklivé,
však náhlou zlobu den smutný věstí,
kdy úzký ti domov, denní je zor
a znechutí-li se ti krotké štěstí,
táž jabloň s tou na skle ratolestí,
táž vyhlídka teskná do modrých hor.
Jen kdybych potěšit uměl tebe,
též přišel bych k tobě se potěšit rád.
Tam, kam jsem nesl hvězdy s nebe,
své peklo nechávám častokrát.
Tu rád jsem, když někdy zapomeneš,
že chci být tvůrcem, ty se mnou svět kleneš,
když něco je krotkého v štěstí tvém,
jak ztišily by je zkoušky světa,
když srdce tvé klidné je odlivem,
je ostrovem v slunci, kam ptáků sta slétá.
A vždy, když ta tragická propast zeje
tak mezi mým výbojem, krotkým tvým snem,
v tvé ruce klást hlavu, vždy dobře mně je,
z tvé něhy brát sílu přede dnem.
33
HRDINNÉ ŽENY
V čas, nad kolébkou když matka se vroucně naklání,
je těžko v oběť se vžíti.
Své dítě ztratit v prvním zklamání,
svůj trpký kalich píti,
a – pod křížem zastavit se jednou
a vidět – hrobu kameny jak šednou?
A přec, když tolika ženám zbrojnoš krvavý
rozpínal na kříž syny,
je učil osud, že za cenu mrtvých živí ozdraví,
s hlav sejme jejich viny –
a nejdražší krví že krvácí jejich ženství
za bratrské souručenství.
Tak vryty do tváří zestaraných žen
bolesti mučednické.
Jich celý život však vysoko nad ně pozdvižen,
i nad utrpení lidské.
Když nad hrdinnými syny už nezakvílí,
jen vrbami nad hroby se chýlí.
34
VZPOURA NENÁVISTI
Žebráci sesedli na schodech
v sloupech u chrámu.
V městě hučela vřava
v nádherných obchodech,
bouřila ze krámů.
V tržnici s masem a drůbeží
nabito, na hlavě hlava;
ovoce v obrovských košících pod věží
rudne, zamodrává.
Tu se žebrákům zdálo,
jeden že žaludek málo je, málo,
a že je málo jeden chrup.
Málo dvé očí jest,
málo dvé uší
a na lidskou čest:
bezedný, jediný žaludek vyrůstá v duši.
Když tu z večera vyvržení
velkého Města
s hrobovým klidem tak často táhli ulicí,
za krámských dveří divého rachotu,
měli ti žebráci k nesnesení
slavnou touhu: s tou valit se záplavou hučící
a za strojních pušek odměřeného třeskotu
zmocnit se všeho, co viděly oči jasně,
slyšely uši, co chutnaly dásně,
35
ruce mít, které berou, nohy, jež stále běží
a v svůj bezedný žaludek
naházet všecko, jak tu stojí a leží,
a tak uniknout almužnám,
za které denně se modlí zvyk i je proklíná,
když prsty starců a stařen
jim s blahořečením je vpouštějí do klína.
Neb raději na místě všecky ty postřílet,
co almužny dávají
z chvil milosrdenství a z návyku zbožných, stařeckých let.
36
MÁRNICE
Rozcuchané chatrče, pokorné, nevědomé,
všecky jsi pozvala, márnice, přetichý ty dome!
Lavice dlouhé v koutě zlákala děťátka
ze všech chatrčí. Jaká to poslední lehátka.
Spěchala smrt. Zříš z naházených to nohou a ruk,
hlaviček visících k podlaze, z bezradných muk.
Tolik ran od zrodu lidstva nepoznaly chaty,
živou vodou kde dosud zceloval duch svatý,
křestem neb zázrakem hojil, božím slovem.
Mlčení kříž tu teď k nebi ční nad pouště rovem.
Střechy sněd mor a polní obilí s travou
spáslo slunce nebeské s rozžhavenou hlavou,
rodiče s božími dětmi vyschli na kost hlademhladem,
v márnici dovlékli se a usnuli před západem
hrozného toho slunce.
Tvrdošíjné plameny všecko zachvátily,
srdce, jež čekala, mysle, jež uvěřily
ve východ jiného slunce.
Tragická Rus, toť Bůh mstivý a počítá s nimi:
Oběti mrtvých mých, ohni, za myšlenku přijmi!
37
OSUD JDE ULIČKOU
V podsklepí vidět mřížemi
sebranku nahou na zemi.
V uličce mlčí řady bytů
v zamlkle dusném šerosvitu.
Žebračka, křížem šátek přes žebra
dnes v noci zhltne to, co ve dne vyžebrá.
Tu schůdků pár a zvonek u mříží.
Kdos jde a nejisté se připlíží.
Kde k vetešnici vede nízký práh,
dnes se zástavou příští vkročí vrah.
A vedle dívčí dokvetlo již tělo,
jež pro rodinu čest a srdce mělo.
V hladovců rodině a líných krys
dnes poprve ji zaprodali za peníz.
Zde sychrá sklep. Tu příští ohromená matka
se plaše zbaví nemluvňátka.
38
SLOKY
Zdechlinou cítíš věk už překonaný.
Leh’ mezi skutečno a vysněné dnů hlad.
Tam u vysněné zítřka zlaté brány
bys lidi nových duší zřel již rád
a třeba deštěm střel jak v zpěvu ptáků,
by rajských blížili se ku zázraku.
Než... dnešek o zítřek však bojující
je krutý ve své vášní tvořivé.
Jen pravdou je: Že ruce pracující
si prostřou vlastní, prosté stoly své,
že družnost množství jako husté loubí
dá rukám sílu, hnízdo když si sroubí.
Však nemysli, že z vřavy každodenní
pláč uslyšíš už plakat poslední.
Zas budou kořistníci nově narození,
šlapané, smutné duše námezdní,
a mezi skutečnem a vysněným zas hoře
vylévat musíš,... moře, moře, moře...
39
NOCLEŽNÍCI BÍDY
Rozlehlý v předměstí dům
mřížemi v podsklepí svítí chudákům,
svolává, aby šli spát
do hotelu „Bída“,
který sestárlá řídí prostituce
a policie hlídá.
S křiklavými holkami
alkoholičtí tuláci
na zemi denně vyspávali,
celého světa na sebe neřesti vzali,
za všecky nepracující se práce štítili,
za všecky vyhnance zášť svou živili,
za všecky nedoživené cítili hlad,
za všecky mrznoucí třásli se zimou,
a byli k smrti tak vyssáti,
že jako sekerou podťati
klesli a musili spat.
Dětská tílka nerozvitých žen
nevyspělá, křehká,
nepozorovaně, zlehka
vypadla tu ze zmrtvělých rukou
matek a otců,
na pospas hříchu
jak tu s hříšníky spala
a jak ráno z těch bídy kotců
vrávorala.
40
Dětská ta tělíčka
mezi nocležníky
hříchy nevypočítatelného města
na sebe brala a prosila za hříšníky,
až těch chudáků skončí cesta
nezodpovědných hrůz a bolestí,
zrozením nevinných dětí,
aby zachráněny se octly milostí
v nastavených rukou božích,
jimi pak lepšími vráceny světu,
až je porodí matky na tvrdých ložích.
41
MŮRA
Tma šedočerná domy města můrou rdousí.
Meč ostrý zbojník mráz si o roh domů brousí.
A stromy, mladí starci, vklesli v ulici.
Z nezvěstných oken světla spící nevykřiknou,
k vozům a chodcům potácivým neproniknou,
strašidla sunou se, jen nad střechami spíná
zoufale ruce v pláči paní Meluzína,
ta matka nad osudem svých se mučící.
Tma zvoní, řinčí, chvátá, duní, leká ruchem,
tma prosbou zavyje a protkne srdcem, sluchem,
tma z chrámů varhan zpívá, z hospod vřavy padá,
tma lidi rodí, pokřtí a tma ve hrob skládá,
tvé srdce obklíčí tma šedomodravá
jak bludičku je dusí, s ním si pohrává.
42
ČASOVÉ SLOKY
Ti pojednou zbohatlí loupeží nebo dědictvím,
neb aspoň myšlenkami po velkém rozdílení,
jsou hazardníci, jichž ruce potem spravedlivých
se nikdy nepotily.
A s rozkoší pitomečků v rozhazovačné chvíli
i v mumraji žití když promarní nepočítané jmění,
jim bývá zas těžko klesnout zpět,
a v jedné úrovni octnout se nahým se žebrákem.
Tys jídal ze stříbrných mis.
Tys obrazy koupil, kde předmět jich zhloupnul
i barva i světlo,
ty knihy jsi koupil, jež objevily se brakem,
tím něčím, co přešlo, co dávno kvetlo,
co včera bylo a není dnes.
Sta pokladů vyšeptalých za sebou viz.
Už dnes
po nich nezaštěkne pes.
Uč stále se býti šťastným se žebráky zas,
i před hliněnou mísou, drahý jen jeden obraz měj,
ten nikomu nevydej a k srdci tiskni jej,
a nejmilovanějších z knih si podrž, knihu krás –
leč nepřej si bohatství – mohlo by tě zmařit.
Vkus zbohatlíků neuměl nikdy žít!
Má hromady všeho, má brak,
jenž oslepí smysly, sluch a zrak –
však neumí s pravdou, krásou, se ctí hospodařit.
43
ŽIVOT JE STÁLÁ ZMĚNA
Život je stálá změna,
záhada hluboká.
Tvrdý muž dnes a zítra žena,
bouře dnes, zítra klid.
Kolikrát do dne a do roka
musíš se znova narodit.
Někdy jak před životem
stojíce řemeslníme,
sumáři sehraní.
Několik odrhovaček
nečpí již vykoupení potem,
stačí, že sousedství prochodíme
slavní jimi i zedraní.
Nejste to vy,
političtí primáši,
okouzleni svých paliček údery ve hře jisté,
ošuntěli frasisté tuctoví?
Sólových přednesů cymbalisté,
hlas jichž se k Evropě nadnáší?
Nejsme to národem milovaní
přežilci, zminutí do štvanic
překrásných lží, jež nezabity
straší stále bez ustání,
smutných pravd, jež obrovitý
význam vzduly v svoje nic?
44
Není to celá škola
mladistvých idyliků,
předlohou stejnou jež k tobě volá,
virtuosně po struníku
ve všech oktávách
štěstí dne a chvíle
krásné a pošetilé,
aby vyhmatala sladce
sladkého žití ach?
45
V POTOPĚ ZLATA
Chystejte se vynášet balvany z lomů,
chystejte se šat a obuv šít.
Na tisíce zas vyjděte zbudovat domů,
ztužiti válci tisíce dunivých mlatů,
tisíce vyštěrkovat silnic,
tisíce ulic vydláždit.
Dráty a mosty a drahami
spojte, co chystá den před námi, za námi...
Kámen jsme vynesli z lomů,
vystavěli jsme řady domů,
ušili obuv a šat.
Práce, toť lidský je věčný zpěv.
Tržiště stará jsme opět zalidnili,
obchodní domy jsme přeplnili
vzácnostmi, na nichž lpí naše krev.
Probděné noci jsme do nich skryli,
v touze již spat, v touze již spat.
Kamene z lomů jsme nanosili,
ušili obuv a šat.
Pro lidské štěstí jsme plnili svět
mnohostí práce svojí.
Ale zda zítra její plod i květ
bolest vaši i naši zhojí?
46
Ale proč s námi jen lichvaří
výdělků nenasytný stroj,
překupníci dnů bez lásky, strašní,
a proč jim neteče se tváří
tolikanásobných potů zdroj,
a proč nás do víru vtáhli, v zlý boj
s podlých špinavců vášní?
Viz, jen práci tvou uchopí
chapadla tajná, ji utopí
v zlatě svém, zdraží ji, vynesou,
a tak s výsosti bursy své
ve tvář ji vplijí ti zpět,
aby jí tebe rdousili, dusili,
aby tvé děti musily
hladovět?
47
SLOKY O CHUDOBĚ
Že byl jsem chud a mnoho vytrpěl,
já nikdy necítil se ztroskotancem.
Těm nezáviděl jsem, jimž šťastnější den pěl
zastaveníčko sladké, – s chudoby své rancem
nechť vlék‘ jsem se a zmeškal na rozcestí,
já doved‘ naslouchat vždy jiných štěstí.
A nediv se, že pěst jsem také zatínal
v své bezmoci, zřít v prachu srdce tvrdá,
pokořit panstva padoušská a hrdá,
ta, jež jsem každou ztrátou proklínal,
když v koryta svá házeli mi dobrodiní
jateční řezníci, jimž svět je chlévem sviní,
svou zlodějskou když sklíčili mne rotou,
srocení nízce proti duchu hmotou
a když jsem denně cítil, chudoby mé krev
jak marně teče z otevřených cév.
48
MISTR UČEDNÍKOVI
Chtěl bych ti říci:
V srdci když cítíš vyčítavý žal,
že jsi se sám zas obelhal
pro nechut k práci,
ve dny tě uvězňující
k povinnosti,
když tě tak vidím
ve chvíli nečinnosti
s rukama skleslýma,
ale horečně v mystický život
zadívanýma očima,
jak tu čekáš příchodu života,
jejž svou láskou nejlepší lidé snili, –
probuď se z blouznění!
Probuď se
pro plnost lásky k lidstvu a k příští,
vrhni se do práce, vyrvi z ní dary,
v lidský se uvrhni proud,
v kal a špínu, v ohně, ledy, v žáry,
odvahu měj se vidět neutonout,
i když se vlny bouří a tříští
pod utopenci vedle tebe!
49
KOŘIST REVOLUČNOSTI
Ty rozmach, blaženství a cíl
člověka zříš v svém pohodlném vidění
dogmatu toho: sestřelíš zlo z barikád,
zbrocený krví, ženou milován a stále mlád,
tam pomiluješ, měšťáka kdes vyvraždil.
Tak strašíš uboze, jda ulicí
v těch revolučně pohodlných škorních zděněných,zděděných,
kdo zaspal čas, ten budí smích.
Je revolučnost v každodenním zraku hrdinném,
je v tom, cos v síti ulapil, co na tvé udici
se zmítá, abys k hodům společným
svou kořist uchystal
a všem, kdož po sbratření zatoužili, dal.
Je lépe v srdce lidská vstupovat
a duchem křtíti je, než vraždit z barikád.
Neb smrt, jež samým člověkem je nastražena
jak tisícerá pasť je jiná smrť než ta,
laskavě na rtu posledním jež slovem zakvétá
z poslední tvůrčí vůle nejvyšší,
jak usmířená kajicnice žena.
Však smrt, jež samým člověkem je nastražena,
je podlá smrt, vždy vražedná a vraždící,
k odvetě volá pomstu
a chlemtat jde tvou krev
zas žízní pomsty věčně žíznící.
50
VÝČITKY
Gigantí šaškové slyší dnů vzkřeky,
nerozumějí však bídě dne,
ale pro věky smýšlejí léky,
ďábelská touha když posedne.
Medaile slibů dali razit,
paláců vysnili nádherný vlys,
ale v nečistých děrách se plazit
nechají lidský hmyz.
Veliké sliby si troufali sníti,
veliké budoucí záměry příst,
člověk když chce jen holé žití,
děti chtí pít a děti chtí jíst.
Nádherné představy rostou skrání,
v miliardách je dovedou snít,
peníz však rveš jim těžko z dlaní,
chceš-li své mroucí nakrmit.
Dovedou před lidstvem s pochodní běžet,
o jitru lidstva když blabolí,
ale své nechají v márnici ležet
přes sebe ležící mrtvoly.
Poznat chtěj ty, jimž z duše líto
ztracených snů a zmařených sil,
51
tolik lásky že vražděno, bito,
čas víc než zasil, že pokosil.
Vidět chtěj ty, kdož dnes dají se napít
žíznivým, kdož dnes utiší hlad,
a kdož snad uvidí smutné se trápit,
přijdou je ještě dnes utěšovat.
Láska stům milionů když patří,
napřed své nakrmíš, zobjímáš.
Uzříš-li domov, jenž láskou se sbratří,
potom už celý svět v srdci máš.
52
VZDÁLENÁ PÍSEŇ
Zatichly hroby a zatichly na vsi příbytky
i údolí mlčí a bezvětrné jsou vyhlídky,
a mlčící země své tajemství skrývá
něco se rodí. –
Jde člověk a prací se v obzoru ztrácí.
Bůh mlčí v chrámové lodi –
jen dítě zpívá.
Toť balsám na bolesti,
stříbrná dítěte píseň znenadání.
Toť jitřní sen o štěstí,
andělské zvěstování.
To bratrská láska se jeví
z tolika bolů.
Snad smíří nás andělské zpěvy
od pólu k pólu.
53
VÝHLEDY
[55]
V TOUZE PO DOBRU
Nic téměř neuzrá a nic se nevyžije
a dřív, než žloutne sad
vyzrálé sladkosti se slunce nenapije.
Jak plení plody ruce nedočkavé
i stálý po úrodě hlad.
Je lidské množství věčně bolavé
horoucím napětím:
v své touze po dobru
jej ihned bráti chce neb rozdávat
již dnešní lásky sbližujícím objetím.
Kdo dobro chce, dřív musí srdce své
jak vinici propůjčit slunci, vlahé tmě,
neb dobro musí dlouho, dlouho zrát.
57
ZÁZRAČNÁ OŽIVENÍ
V samotě opuštěné si zvykl zpívat pták,
písčiny oživil člověk a byl tam šťastný přec.
Na holé skály se přimknula líska a jalovec.
Osamělost mou navštívil jarních bouří mrak,
zelenou travou přikryl, oživil znameními
dobrých srdcí, abych se dorozuměl s nimi.
Proto mne mají lidé i duchové zemní rádi,
větrové jako trávu mne objímají a hladí.
Zvláště v mém srdci cos travami hrobů provívá,
něco tam v hloubce se kolébá, stále co ožívá.
Svůdný les byl kdys mé srdce, kam zabloudila
před léty dávno moje milá,
a tam už dávno leží někde pohřbená,
živá však dosud, dosud má bílá ramena,
někdy se její hlas ozve a její smích,
ze vzlyků jarních dnů, slunných a větrných.
58
MLUVA VĚCÍ
A někdy se zdá ti, že věci kol tebe zmrtvěly,
že nemilují tě příliš výmluvným odmlčením,
a někdy na tebe zase zří a zří a zří
všech očí rozveselením
a žhavými líbají tě pocely.
Pak mrkati pohledy od včíra znovu znepřátelenými,
rozmary, jež vtíravě mnoho vyčtly, že věděly,
sem zavlékaly tvrdá hrdopýšků slova,
dne vřavu s pustou, hmotařskou, starou pří,
v níž spravedlnost na ohni znovu uhoří,
neb zanesou jiskry, na kovadlině dneška,
jak bolestně lidstvo si budoucno s fušařskou pílí ková,
a krvácí znova a bloudí znova.
Vždy jejich hmotu cítíš, když rozradují se, věci,
a s tebou mysliti počnou v jakési společné práci.
Tu jakby chycení ptáci
se pohnuli v přísné své kleci.
A vidíš, že někdy se věci jak živé dívajídívají,
i slyšíš i radost, již časem si potichu zpívají.
Skříň na knihy o tvůrčích kterak výská výbojích,
stůl prostřený o jídlech vonících, číších, jež znívají,
krb o teple za metelice v slunných pokojích,
obrazy na stěně o lidech, dálném kraji,
kde vody a lesy a chatrče, pole prohlédají,
květiny na oknech rozkvetlé
59
záhonů mluvou zahrad slunných se ozvou
a několik dojmů jako pozdravy zalétlé
jsou z nejdražších, jež na svém srdci tě spočinouti pozvou.
60
POHLED DO MINULOSTI
Stopuji myšlenky, jež věku
kdys chtěly víc, než mohly dát,
jej s moří, výšek obhlídat,
jej pokřtít v duchů blýskavici,
by k bohu jako ke člověku
vždy došlo srdce milující.
Ted' někdy jako po hřbitově
tu po myšlenek stopách jdeš
a na slehlém jich staneš rově.
Jdeš, kroky tvé se ozývají
a někdy až se zachvěješ,
tak blízko ti, co hroby tají.
A myšlenek těch mnohý hrob
již odlehlý, jak bouřné mládí
se cize dívá z cizích dob.
Ta honosná je a ta zradí,
ta cizokrajná, z podzemí,
ta s vrcholu hor kyne mi.
A tak tu v slehlých řádcích prsti,
myšinou, krtky rozrytu
zřím epochu, jak leží tu.
61
Divoké růže pnou se po ní,
a v čas, kdy spadávají, v hrsti
mám minulost, jež bouří voní.
62
SLOKY
Dva zklamání jsem často slzou skropil,
když srdce sevřelo se divným hnutím.
A často radost bolestí jsem opil,
svou bolest přehlušil jsem zavýsknutím,
neb chytrácky jsem žíti neuměl –
bych jiným rozuměl a sobě vždycky,
jen lásku svou jsem slepě dal
všem, kdož jí byli potřební,
i nehodným, aniž bych litoval,
že nešetřím jí aristokraticky.
Jsem tomu rád.
A láska obnoví se, je vždy větší,
a silnější když po zklamání častokrát
jak ve svatou zem putuje
mé srdce,
a přichýleno ke zdroji
všech dobrých studen, myje rány, léčí,
a zázračnou se mocí zceluje
zas k nové lásce.
63
O SMUTNÉ MYŠLENCE
Myšlenka někdy smutná tě přílivem zalije
nad lodí troskami, nad trosečníky zavyje,
a ty jsi v pobřeží domek, jenž v bouři naříká,
na návrat utopeného čeká lodníka,
světlo dnem nocí v prostoru malém zazáří,
je ti jak vězni, jenž čeká a neusne v žaláři.
Myšlenka neblahá časem, havran staletý
usedá na vrchol duše tvé v okruh zakletý,
úzkostnou výstrahu zakráče, mizí zas na sta jar.
Blesky jsi rozryt, osamíš, cítíš se tak stár,
myšlenka smutná jak pověst mizí za jinou,
zrození včera už zítra zahynou.
Myšlenka někdy se rozjasní jako za mrtvé mše,
hlaholem zvonů oživí na chvíli v tobě vše,
v duši ti zpívají děti, co svaté umřely,
cítíš, jich oči cudné se na tebe upřely,
hlasy jich tekou jak stříbrná řeka
a prosí a orodují za člověka.
64
DOBROVOLNÍ VĚZNI
Lehkými ztrácí se oblaky
vteřin míjení,
osvobodit jak mohly by
ty, kdož jsou vězněni.
Mnoho je vězňů,
jedni se zavřeli v lásky kleci,
jiní sedí v bídy černé věži,
jiní v hrobce nemoci své leží,
jedni vlastní rukou sebe
do osudu zazdívají,
nevědomi, kde svítí hvězdy
zítřejšího jejich nebe.
Mnoho je dobrovolných
vězňů lásky,
kteří šli chudými poli
sbírat své klásky.
V duších svých bohati
zapomenuli výpočty sobců
k hodům se pozvati.
Tolik vězňů
a úsměvem ve svých žalářích chodí,
třebas i vědí, že je to poslední žalář,
z něhož jen smrt je osvobodí.
65
ODPOVĚDNOST
Mlád měl jsi celou modrou oblohu,
měl hvězdy a jich zrcadlení v hloubi.
Vzduch tetelil se od zvonů a od rohů
a žínky tančily a dováděly v doubí.
Byls odpověden za svůj tón a vzlet,
však za to ne, cos v lidské duši zasil,
byls krásy sobcem? meč jsi archanděla tasil?
Zda očistils, či těšil, nebo ved‘?
Teď svět ti zpřísněl v odpovědném poznání,
hovory předmětů i vrásky lidských tváří.
A do oken se starost světa naklání.
Mlád hýčkán, budeš přísně souzen v stáří.
66
JARNÍ DEN
Ve výškách jas a oblak spěch,
po polích na sta mil stínů hon.
Hlasem dálek hovoří zvon.
Vrcholy bratří se v obzorech.
Jihne pole, stráň i les.
Skřivan v propastné výši
v nesmírné ticha říši
poprvé ozve se dnes.
Slunce se z chladu propálí.
Vítr jme dravým objetím.
Země jak žena se rozhalí
před neposkvrněným početím.
67
HNÍZDO
To včerejší jitro jak primulí zlatých květ.
Já našel jsem modlitbu z dětských let.
Hned srdce se hnízdem stalo, má radost věděla
že čas je, by na modrých vajíčkách seděla,
v tom hnízdě ve výši, jak by je zavěsil na duhu.
A dole pod ním si tančila mládež na luhu.
A dnes je tak ospalý den, jak chtěl by zaspati,
že bolesti čeká, jež snadno, proč, nevím, se navrátí,
tou řadou let když je tížil čas,
když zledověl jejich zrak i hlas.
Snad přijdou a dávné své místo osídlí,
kde na modrých vajíčkách radost se rozkřídlí
pokojná, z široka, šelestů všech se leká,
a s plachou vírou a pokorou čeká.
68
K OSLAVĚ SLUNCE A VĚTRU,
LETÍCÍHO PŘES LOUKU
Pod vsí v kotlině luk
v luční zelené trávě
zakokrhaly červené kohoutky barvou žeravou
ze žlutých pryskyřníků, z pomněnek modře,
praménky po jaru kde se po dešti stékají dravě,
zvonivě žvatlá jejich zvuk.
Ale slunce a vítr
pod jasnou oblohou modravou
musí hrát na všem, bičovat vzduch a smát se bodře,
měniti tvářnost všeho,
živým být vyzvání hlučné a břeskné,
mrtvým hrou, která přes hroby poznáním bleskne
jako spěch zániku, když se jde klásti
v minulé dění stínů, do propasti.
Mám teď až strach,
že se pohnul a oživil popel a prach.
Mrtvý rytíř na kapli hřbitova zobrazený
pohnul se, brnění stkví se a kůže hnědne,
za starou chimérou vyrazí, na koně sedne,
hřívu pohladí,
povíská koně, zašeptá: do svaté Země,
jak to chtěl zbožný papežův vasal a král,
rovnou se vydá od zboží svého a ženy,
hlav až sto setne, neb získá bohu.
69
A pak, až vrátí se, najde již hroby.
K mrtvé ženě se do hrobu položí, aby spal
dalších sta let, zde ve světě růží a hlohů,
kohoutky luční, kde takové bobule, ptačí zoby
začpívají z luk opodál.
A jak se dívám,
na strání k olším a k lískám a jívám,
vidím jak roste
v světnici domku nad loukou,
u pracovního stolku se vypíná drobný dneška muž,
a je mu jasné a je mu prosté:
se sluncem, s větrem uhánět na fantastickém oři
napříč světem a myslit si: světy řídím,
jeho jsem záštita, obnova, bratrská druž,
teď je čas, přidat se k zástupům, zašlé jež boří,
utiskovatelům mstí se a símě sejí
do země krví zmrvené,
a těm, kdož vše si pokoupit mohli, zahřímat: ne.
Mízou země se nalívá.
Tak i on cítí, že tíhy pozbývá,
jak se odpoutal od země, od půdy, od věcí,
od ženy, dětí, včerejšku utéci,
teď, v tu chvíli že zapsal se ďáblu nebo bohu,
a hle, již harcuje mimo život a mimo lidi,
na svém budoucím dobru a na svém dnešním zlu,
krutě mstivý k dnešku, hlavy k popravě třídí,
jiným co rozdílí naivní gloriolu.
Daleko skutečna v touhy závrati
zdá se, že na dlouho k svým se nevrátí,
odpoután od sourozenců, z nichž každý se spokojí
70
s životem bídným, jímž otec jich žil,
s nízkým propadlým hrobem, až bude po boji,
na drobném hřbitově, který se do luk dívá,
modrými zvonky a rudými kohoutky zpívá,
v přeletu dávných, jak bývaly, chvil.
V ráz se propadá svět a zdá se, že nežije,
v nekonečno cest kamsi ukazuje,
ta, jež hodinu slavného příští
měla by předvídat, přesně kráčící rafije.
Nespokojení, jak vítr v slunečných dnech,
lidé se daleko toulají ve svých snech.
Jenom veselé děti
viděl jsem skutečně žití ještě, písně pěti
pod strání s nízkými jedličkami a břízkami,
zrovna na té louce, sluncem zlaté,
a z těch kohoutků, zvonků a petrklíčů
pod kaplí, jež svou bělostí blízka mi,
věnce uvíjet, kytice chocholaté,
ke cti dobrého božstva dnešního dne,
brouzdat se v praménkách, běžet pískem stráně
bosky, kdy zvonice klinká poledne,
krajem v modru tonoucím
a v tom slunci a větru, kdy vlasy rozevláté
zlaté jsou života dechem horoucím.
Neopomeň tu jíti,
poutníku, až bude vítr bouřit, když slunce svítí
na louky hluboké pod strání,
s řídkými břízkami a jedličkami,
71
usedni chvíli a obočí pod dlaní
dívej se na moře trávy a květů,
potoka písečný břeh jak mihá se jehličkami,
a jak červené kohoutky kokrhají
v žluté a modré drůbeži květů,
bláznivou radostí, že vše, jak v máji
loňském je tu.
Budeš-li stár,
obhlédni svoje vruby starého kmene
a vžij se v jara, kdy narost ti vrub vždy, boží ten dar,
dobrořeč, že tu jsi, a čekej, až děti se vrátí
ke hře a pohřej si s nimi, dny se krátí,
kytice vij tu s nimi
k oslavě dne, už jich málo máš –
děti ty osvětlí v tobě tmu blesky svými,
a ty jim vrubů svých zlátnoucí pryskyřici dáš.
72
JE CELÝ DOMOV TVŮJ V MÉM
SRDCI UZAVŘEN
Je celý domov tvůj v mém srdci uzavřen.
Mám snítku kleče, zřím-li na ni, vrch je zřen
a propast lesnatá s pěšinou v údolí
i s ozvěnami, až ta blízkost zabolí.
A zvonky uschlé mám, jež zvoní z polních cest,
když večer z oblohy se ozval, z ticha hvězd,
i sedmikrásy z rovin chudých tisknu k rtům,
kde šli jsme ruku v ruceruce, z tmy kde svítil dům,
i šedožlutý mech mám z kůry altanu,
kde odpočívali jsme v růží závanu.
A naposled – mám lupen z vrby smuteční.
Ta mlčí nad tvým hrobem v záři sluneční.
73
BUBENÍK, JÁSAVÉ SLUNCE VÍŘÍ
Bubeník, jásavé slunce víří
nesčíslnými kmity paliček,
zlatá až řeka ulicí do nekonečna se šíří.
Chvatně jdou muži, tančí ženy,
děti v kočárcích zachumeleny
vykukují, jak velkého štěstí uzlíček.
Ti, co se šklebí a nudí,
za bubeníkem jdou v šatech s jemnými proužky,
ale též rozdrbaní a chudí
z lulek svých pouští kouře lehounké kroužky.
Štíhlé slečny malých lásek se sluní,
fialkovou, tou prudkou voní vůní,
holky z fabrik, jež vášnivé romány žijí,
chtivými nozdrami zlato ze vzduchu pijí.
Bubeník slunce rozhazovačně třeště
v prachu jde zlatého, rozvířeného deště.
Staří tak zapomenuli na ústrky,
mladí na pomstu, všichni procitli láskou, jí žili,
stromy sní o zelenizeleni, ač je předjaří ještě,
nádržky vody o tom, jak ptačí se zrcadlí krky
a jak zobáčky pijí s moudrou, chvatnou pílí.
74
NÁVŠTĚVA
Unikám vřavě. V zapadlém koutě
lidé dva beze slov obejmou tě.
Zdá se, že přátelé. Bůh, jsou vzdáleni,
prostá že chudoba krájí tu chléb,
a že je pokora podivné šálení,
s vodou když podává ti střep.
Muž se usmívá, na rozpacích, zdá se,
srdce utají ztěží v dravém hlase.
Zažvatlá žena o velkém bohatství
cudnou, plachou větou:
Na jaře třešně nám v sadě kvetou,
V létě tu máme růže.
Na podzim v říjnu u zdi víno se nalíti může.
Ale pak ruměnná celá,
přišla a na rukou dítě mi podržela.
Já jsem se divil: byl to jen drobný, křehký květ,
ale ohromný svět, celý ohromný svět,
ty můj Bože!
75
SLOKY O PROSTÉM ŠTĚSTÍ
Znal jsem tvé vzdušné zámky s věžmi, jichž sta se zvedá,
a dnes jsem viděl tě poprvé prostou, jak zahradou jdeš.
Nechtěl jsem slibovat tenkrát, lidské co srdce nedá,
svět co ti odepře, nikdy co míti nebudeš.
A dnes... tvé štěstí vidím. Sedím u tvého stolu,
před sebou úrodu léta, tvůj chléb, tvé ovoce.
Není tu vzdušných zámků, však není také bolu,
s útulným koutem jsi srostla něžně a hluboce.
Bílý je domek tvůj a zpívá slunečnou sloku,
v zahradě růže kvetou, v poli dozrává klas.
Drobné děti tvé cupoucupou, kam se hneš, po tvém boku,
snědé jak muž tvůj, pomněnky v zraku, vzdorný tvůj vlas.
76
DEN UTICHL JAK PRAPOR V BEZVĚTRNU
Den utichl jak prapor v bezvětrnu,
a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce.
A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů
zrcadlil pouště strání v potoce.
Mne nezranilo nic, přec pln jsem smutných snů.
Mne nezakřiklo nic a přec jsem ztich jak zem,
když jasným uhořívá západem.
Tak jako prapor v bezvětří se nepohnu.
Neb cítím osamělost jít, nahlížet blíž
v okna a srdce, bít v ně jako větev suchá,
tu osamělost, již jak bolest ucítíš
růst kol i v sobě, z kraje, z lidí, z hmoty, z ducha.
77
PRÁZDNÝ DŮM
Za Růženou Svobodovou
Dům prázdný je a kolem zahrada
zarůstá v divočinách ptactvem zpleněných,
rezivých lístků pozdní nálada
šelestem zvučí tónů ztlumených.
Tu do včíra kdos pro někoho žil.
A dnes je prázdno, jak by minul věk.
Chlad cizoty se na vše položil.
Je krásná smrt, vran kolébá tě vzkřek.
Vše vymřelo, jen vůně zbyla tutu,
jak rakev naposled když vynesou,
posledních smíchů echo, po zlatu
snů posledních tu lehké stopy jsou,
posledních kroků zvuk, ruk bílých bílý stín,
zmučené duše v denním shonu znavenost,
bohactví netušených nerozdaný klín.
A náhlý konec... do věčna jenž vrost.
Vše mlčí víc, jdou mlhy podzimní,
vtíravé deště, vzduch je mráz a sníh,
krok v cestách boří se, hlas intimní
zaniká přátel, sám jdeš po polích...
78
Nuž... brzy napíše čas na zvětralou mříž:
Zde tvůj též hrob, kde bezpečně se spí.
Kdo za živými volal, nevzpomene již.
Kdo pro mrtvé se trápil, již se netrápí.
79
CO MLUVIL DOMEK V OVOCNÉM SADU
Přijď ke mně, hlas domku se blíží.
Jsem domek pohostinný
a prostý jak dítě bosé.
Mám stromů chlad, hluboké stíny,
z pramene vodu svěží,
omžené ovoce, chlad, v každé květině
se slunce shlíží v rose,
je na míle zřít z kryté předsíně,
jak pokojný kraj leží.
Že cítíš zas bolest?
Jsi zklamán lidmi, jichž prázdnota leká,
že smutek za rohem čeká?
Že míjels jámy na smetí,
Kde ze včíra odhozené
vše žalně počlo vetšet a scházeti?
Přijď ke mně, hlas domku volá,
chci klid ti vrátit, hola!
Stisk najdeš věrné ruky,
i mlčenlivé oči přímé,
i místo k odpočinku; –
zde lidi, ptáci, květy mlčky mluví:
přijď aspoň na chvilinku.
My nevyrušíme, my víme,
a aby rány zarůstaly
my zapřem se a na rány už nemyslíme.
Vždyť rozumíme.
80
CHURAVÁ PANÍ
Všecky pěšiny po tobě rozteskněny,
les je tichý, ač laděný do ozvěny,
bystřiny bouří, po tobě volají
všecky chatrče, kam jsi chodila,
aby se za lásku láska k nemilovaným zrodila,
ptají se: kdy se vrátíš?
Všecky tu nechalas láskou churavé,
pole i les i louky,
nechalas mne tu i slepého hudebníka,
bezrukého vojáka, děvče kulhavé,
hrbáčka, zlomyslnostmi posedlého, –
všem jsi odjela náhle, tak chorá, tak chorá,
z bílého domu, z bílého dvora,
od moře vyprosit zdraví.
Všichni, ač bezbožníci,
za tebe modlíme se, jak nástroj znící
tolika ruk a srdcí.
Dosud nás nevyslech‘ ten, kdo měl vyslechnout,
aby tě uzdravil, vrátil tě v bezradný kout,
k novému zbožnění.
Osmahlé děti až k bílému domu se osmělí,
poptávají se na paní, čím je podělí.
Osmahlé děti, že se jim vrátíš, vyhlížejí,
chtějí si s tebou hrát.
Některé více tě počaly milovat.
81
Nebo, když drahých vzpomínáme,
anděly před sebou máme,
ale ne lidi.
Všichni tě čekají zdravou
ve svých baráčcích, snědou a smavou,
slepý a bezruký, kulhavá,
hrbáček, slunce když vyzrává
na slunečnicích,
na ovoci, mlha jež za rána zrosila,
vzpomínají si rukou tvých, v nichž jsi jim nosila
pokrmy v mísách,
stavět je umíc, aby to nebylo znát
na stoly chudáků, když měli závistný hlad.
Proč se nám vracíš znavena?
Líce jsou bledě žhoucí, bezradná ramena?
Ve tvém je úsměvu cosi, co vykoupilo,
nějakou vyšší mocí nás prostoupilo,
současně dokvetlo, dozrálo,
převýšilo nás, nad námi postálo,
jako již úsměv z jiných světů.
Jižního slunce máš na skráni nádech,
ale sever si ulehl na oči, na dech,
předvídavě a pokorně víš
o svém nezvratném osudu již?
A jak tě vítáme do rodného domu,
srdce nám úzkost svírá,
jakbychom loučit se musili
a mlčeli k tomu.
82
PLÍŽILA SE CHVÍLE SÍNÍ
Plížila se chvíle síní
podél stěn a podél skříní.
Letěla jak lyšaj, klesla,
neurčitý smutek nesla.
Možná, v duši zasadila
bolest, aby smutná byla.
Neb to nemoc vešla, líčí
v tělo jedy, jež už klíčí?
Či to radost byla? Tichý
má též krok jak zlo a hříchy,
neurčitý nápěv zpívá:
něco tají, něco skrývá.
Neb to pozdravení něčí
z mrtvých spánku, z živých řečí?
Či to byl jen závan růží,
když se s chladem k noci druží?
Či to tma, jež zvolna klesá,
nese pozdrav chvojí, lesa?
Na rty, oči, čelo, všade
ruka nevidná se klade,
která usmiřuje, hladí,
rány nedrásá a chladí,
řečí vítá, jež tak prosta:
života neb smrti hosta.
83
POSLEDNÍ OVOCE
Poslední ovoce do šeda omžené
rozdal mi podzimní sladký den.
Ale proč podzimní hýří slunce,
že až je těžko do prázdných větví se dívat,
rudnoucí listí zřít vanem se schvívat?...
Snad by poslední ovoce mohlo ještě zrát?
Zahrady se loučí – jsou smutné a vážné tak,
holé jsou stromy, prázdné pěšiny,
z večera tiše pláčou
a že byl pohřbu den, ty cítíš vanout chlad.
Až když je konec všemu, omží se zrak
naposled ještě rosou posledního zrání.
84
DEN JAKO JINÝ DEN...
Den jako jiný den a noc jako jiná noc.
Než chtěj být silný, sebe zapomnít.
Chtěj štěstím nebo bídou jiných znít
jak nástroj v rukou vyvoleného,
když roste na milosti božské moc.
Až někdy opuštěn a nepochopen, sám
se octneš, umlkneš, – z radostné touhy spíš
všech tvůrců, když svou naplnili říš,
než z pocitu, žes v cestě jiným překážkou,
pak dohasneš jak lampy shasne plam.
A nerci, dočkáš-li se stáří: cizí jsem,
kde přátelé, kde mrtví, cizí mi?
A strom-li bez listí jsi v podzimi,
nárazy větru vydrž hrozivé
a prázdna pohledu, jež civí sem.
85
SLOKY O VLASTNÍM OSUDU
Co často ruka něčí nevidná
tě v osud zazdívá, že trčíš v něm
bolestnou ranou, bezbranný a něm,
víš, doba přes tebe jde nevlídná
a nedá všemu, co jsi zašil, kvést
a nedá všemu zrát, že krutá jest,
v přátelích soudce máš, ne druhy své
v zhrdané účasti, vzdálené, neživé.
Byls často nejlepšími přáteli
zazdíván v osud svůj, ni vpřed ni vzad
se nehneš, údělem tvým nelze otřásti,
když v předivu máš zhynout něčích rad,
když za pohřby ti slzy cesty zkrápěly,
když nejdražší, cos hýčkal a cos měl,
ti bylo zabito vždy bědnou účastí.
86
TVŮRČÍ DEN
R. Těsnohlídkovi
Je šedivý a bezradný, neklidný, bez myšlenky, snu,
den dnešní, ráno, poledne a večer, div že neklesnu.
Je pannou vyděšenou v moři času tento smutný den,
jí šat byl s břehu odnesen, neb odvát, ukraden.
Nemůže za sestrami, v letící jež ptáky proměnil
jich osud, dřív, než člověk postřeh‘ je a o nich snil.
Ne, nemůže svůj slunný najít šat, nelze se l
nemůže v ptáka změnit se a nemožno jí vzletěti.
Dnes v myšlenku se nevtělí a bude plaše toužit, lkát,
jak panna hledající šat, pobřežím smutně pobíhat,
nahá a bílá, překrásná, leč v ptáka dřív se nevtělí,
dokud si nevyprosí šat od osudu, jenž poblíž dlí.
Pak možno výše k oblakům, v domova bránu zatlouci. –
A mít též v srdci ránu – lásku k smrtelníku horoucí.
87
SLAVNÁ KOŘIST
V den jasný, v době říjení, když rozhrne se houšť,
ty, lovec snu a myšlenky, svou připravenu spoušť,
že srdce buší divoce a chvíš se v údech všech,
ty kořist slavnou netrefíš a úžas v kolenech
jen slyšíš plavný mizet běh, dech nozder dosupat.
Ty hrdé skoky srdce tvé ti mohly rozdupat.
A dávno ticho v nížině a v stromů vrcholech,
zříš dosud plavné zjevení a slyšíš supat dech,
a ti, jimž zajíc s koroptví se houpá v krvi u brašen,
jsou škodolibí žebráci, jichž smích je větrem odnášen.
Jdu v rytmu snu, jenž dosáhnout chtěl to, co nejvyšší,
přec jednou kořist bude má, mou naděj převýší,
neb zničí v strašném boji mne, mé srdce rozdupá, –
ať tak či onak, smazána má bude potupa...
88
KOLEM LÍPY OPADANÉ
Hedě Knýové
Kolem lípy opadané
nesedá už nikdo v stínu,
krávy jdou tu na pastvinu,
zlato listí na ně kane.
Nad statky se šedě kouří,
v chladné mrtvo sešeření
vítr zaplakal
jako člověk, který vzpomínal,
toužil po někom
nebo po něčem,
co už dávno není,
aneb co by býti mělo,
čeho by se srdci chtělo.
Proč ten vítr strašně bouří,
rve tu lípu u myslivny
v sesmutnělém osamění?
Pro hřích její, že tak divný
jednou probouzela svět,
že tak voněla, že květ
její zpíval píseň srdce,
družnosti a odevzdání,
těm, kdož přijíti by měli
v chvílích, jež tak rychle pádí,
dnes, neb nanejvýše zítra,
když čekalo lásku mládí?
89
ZIMNÍ DEN
Pojď, zimní dne, led sluncem hoří,
kraj zameten je vichřicí
a pole, lesy v jednom moři
se slilo na hlaď jiskřící.
Uspaná sotva stébla vlají,
síť, metlice a rákosí,
duhami na nich kapky hrají,
když boží dech je zarosí.
Vsi okna mrazem rozkvétají
a sníh se práší větrem hnán.
Kdos jde. A z lesů pozvedají
se zvolna těžká křídla vran.
To slétá večer, v zlatožhavou
západu výheň zapředen.
A v koutě odloučeném v tmavou
se kuklu vpřádá bílý den.
90
SOUMRAK
Večerní soumrak objímá
rukama vyzlacenýma
pokojnou v stráni vesnici.
Jen boří okna v světnici
a hoří sníh, jejž navál v sad
mrazivý, pozdní listopad.
Beránci v nebi dřív jak sníh
v tom zrůžověli v nebesích
a po zamrzlých kalužích
has v zlatě západ na růžích.
Šly služky od krav za zpěvu
s krajáči mléka ze chlévů
a všechny soumrak objímá
rukama vyzlacenýma.
Mráz těžce zvoní údery,
to v dřevo vťali sekery
svalnatí selští chasníci.
A vše, i kouř se valící,
skrčenou kočku na zídce,
psa před boudou a slepice,
i topoly i došky střech,
potoka zasněžený břeh,
světelný soumrak objímá
rukama vyzlacenýma.
91
DUCHOVNÍ PÍSEŇ
Bych jiného tebe uvítal,
sám vyšel jsem změněn v života boje.
Pak zázrak se stal:
i vzkřísil jsem srdce tvoje.
I byl jsem pak dobrý a z ran
mi květiny pučely
a ze všech stran
dny novými zkvetly účely.
Už nebylo mrazno, tak ledno,
jak včera nám bylo, kdysi.
Neb vzkříšené srdce jedno
sta jiných vzkřísí.
Všem dobrých srdcí je třeba
a dotknutí křísitelova.
Sůl podávejte si, chleba
i lásku věčného slova.
92
SLOKY
Minulost smutná je, hřbitov sám.
Po pěšinách jdeš, vzpomínáš,
na vše, co odkvetlo krásného tam
v tropech mládí a za mužných severních dnů,
dole když města hřměla, výšky hor tonuly v snu
a když vše zrálo i vadlo jak vlastní život náš.
Pojď a vše, co ti ještě zbylo
obejmi, dítě své, obhlédni dílo,
které tvé srdce, tvůj mozek, tvé ruce
jiným tu zanechají.
Možná, možná, že zajásáš prudce
bytostmi, které nově zas kvetou a zrají.
[93]
OBSAH
[95]
NADĚJE I BOLESTI
Str.
Píseň nového plemene7
Když mluví zástupy9
Novému člověku10
Varovný hlas11
Dělník – světoběžník za odpočinku13
Noc práce14
Oči chudých15
Píseň o práci16
Smrt dobrého hospodáře17
V časném ránu19
Dva světy21
Nepřeklenuté propasti23
Cesta k bratrství25
Památce vzdělaných proletářů27
Letně oděni šli v prvním mrazu29
Bolestné zjevení31
Kající píseň ženě32
Hrdinné ženy34
Vzpoura nenávisti35
Márnice37
Osud jde uličkou38
Sloky39
Nocležníci bídy40
Můra42
Časové sloky43
Život je stálá změna44
V potopě zlata46
Sloky o chudobě48
[96]
Str.
Mistr učedníkovi49
Kořist revolučnosti50
Výčitky51
Vzdálená píseň53
VÝHLEDY
V touze po dobru57
Zázračná oživení58
Mluva věcí59
Pohled do minulosti61
Sloky63
O smutné myšlence64
Dobrovolní vězni65
Odpovědnost66
Jarní den67
Hnízdo68
K oslavě slunce a větru, letícího přes louku69
Je celý domov tvůj v mém srdci uzavřen73
Bubeník, jásavé slunce víří74
Návštěva75
Sloky o prostém štěstí76
Den utichl jak prapor v bezvětru77
Prázdný dům78
Co mluvil domek v ovocném sadu 60
Churavá paní81
Plížila se chvíle síní83
Poslední ovoce84
Den jako jiný den85
Sloky o vlastním osudu86
[97]
Tvůrčí den87
Slavná kořist88
Kolem lípy opadané89
Zimní den90
Soumrak91
Duchovní píseň92
Sloky93
[98]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
VIII.
NADĚJE I BOLESTI
Básně z posledních let
Vydal
Dr. Ot. Štorch – Marien
Praha – Žižkov, Fibichova ul. č. 1307
v úpravě V. H. Brunnera
v únoru roku 1924
jako 79. svazek edice
AVENTINUM
v 1.500 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[99]