CESTA K BRATRSTVÍ

Antonín Sova

CESTA K BRATRSTVÍ
Sobecké duše myslely vždy jen na sebe. Samy s poklady svými, se svými myšlenkami. Ale námezdníkům svým stavěly bílé chrámy, aby připjali touhy své na nebe. V děrách kdo spali, v děrách kdo pracovali, které jim také postavili sobci, neviděli nikdy hvězdy na tom nebi a na krucifixu nechtěli už líbat zkrvácené hřeby. Neukázala hvězda cesty, cesty není, byla jen křížová cesta umučení v společných ložnicích, v špelunkách bídy, kde vidět žebráky, nevěstky, invalidy, čeleď na rovni s dobytkem, dělníky v nevětrané peci, ptáky chycené navždy, zahořklé, uvázlé v kleci. Všichni ti v zástupech za tou šli hvězdou, jíž dosud není, rozbolestněni láskou po bratrství, vraždí tou láskou, nedojdou ukojení, 25 dokud hvězdy nespatří, dokud je cesty, na nichž se najdou a obejmou, společným poznáním nesbratří. 26