K OSLAVĚ SLUNCE A VĚTRU, LETÍCÍHO PŘES LOUKU

K OSLAVĚ SLUNCE A VĚTRU,
LETÍCÍHO PŘES LOUKU
Pod vsí v kotlině luk v luční zelené trávě zakokrhaly červené kohoutky barvou žeravou ze žlutých pryskyřníků, z pomněnek modře, praménky po jaru kde se po dešti stékají dravě, zvonivě žvatlá jejich zvuk. Ale slunce a vítr pod jasnou oblohou modravou musí hrát na všem, bičovat vzduch a smát se bodře, měniti tvářnost všeho, živým být vyzvání hlučné a břeskné, mrtvým hrou, která přes hroby poznáním bleskne jako spěch zániku, když se jde klásti v minulé dění stínů, do propasti. Mám teď až strach, že se pohnul a oživil popel a prach. Mrtvý rytíř na kapli hřbitova zobrazený pohnul se, brnění stkví se a kůže hnědne, za starou chimérou vyrazí, na koně sedne, hřívu pohladí, povíská koně, zašeptá: do svaté Země, jak to chtěl zbožný papežův vasal a král, rovnou se vydá od zboží svého a ženy, hlav až sto setne, neb získá bohu. 69 A pak, až vrátí se, najde již hroby. K mrtvé ženě se do hrobu položí, aby spal dalších sta let, zde ve světě růží a hlohů, kohoutky luční, kde takové bobule, ptačí zoby začpívají z luk opodál. A jak se dívám, na strání k olším a k lískám a jívám, vidím jak roste v světnici domku nad loukou, u pracovního stolku se vypíná drobný dneška muž, a je mu jasné a je mu prosté: se sluncem, s větrem uhánět na fantastickém oři napříč světem a myslit si: světy řídím, jeho jsem záštita, obnova, bratrská druž, teď je čas, přidat se k zástupům, zašlé jež boří, utiskovatelům mstí se a símě sejí do země krví zmrvené, a těm, kdož vše si pokoupit mohli, zahřímat: ne. Mízou země se nalívá. Tak i on cítí, že tíhy pozbývá, jak se odpoutal od země, od půdy, od věcí, od ženy, dětí, včerejšku utéci, teď, v tu chvíli že zapsal se ďáblu nebo bohu, a hle, již harcuje mimo život a mimo lidi, na svém budoucím dobru a na svém dnešním zlu, krutě mstivý k dnešku, hlavy k popravě třídí, jiným co rozdílí naivní gloriolu. Daleko skutečna v touhy závrati zdá se, že na dlouho k svým se nevrátí, odpoután od sourozenců, z nichž každý se spokojí 70 s životem bídným, jímž otec jich žil, s nízkým propadlým hrobem, až bude po boji, na drobném hřbitově, který se do luk dívá, modrými zvonky a rudými kohoutky zpívá, v přeletu dávných, jak bývaly, chvil. V ráz se propadá svět a zdá se, že nežije, v nekonečno cest kamsi ukazuje, ta, jež hodinu slavného příští měla by předvídat, přesně kráčící rafije. Nespokojení, jak vítr v slunečných dnech, lidé se daleko toulají ve svých snech. Jenom veselé děti viděl jsem skutečně žití ještě, písně pěti pod strání s nízkými jedličkami a břízkami, zrovna na té louce, sluncem zlaté, a z těch kohoutků, zvonků a petrklíčů pod kaplí, jež svou bělostí blízka mi, věnce uvíjet, kytice chocholaté, ke cti dobrého božstva dnešního dne, brouzdat se v praménkách, běžet pískem stráně bosky, kdy zvonice klinká poledne, krajem v modru tonoucím a v tom slunci a větru, kdy vlasy rozevláté zlaté jsou života dechem horoucím. Neopomeň tu jíti, poutníku, až bude vítr bouřit, když slunce svítí na louky hluboké pod strání, s řídkými břízkami a jedličkami, 71 usedni chvíli a obočí pod dlaní dívej se na moře trávy a květů, potoka písečný břeh jak mihá se jehličkami, a jak červené kohoutky kokrhají v žluté a modré drůbeži květů, bláznivou radostí, že vše, jak v máji loňském je tu. Budeš-li stár, obhlédni svoje vruby starého kmene a vžij se v jara, kdy narost ti vrub vždy, boží ten dar, dobrořeč, že tu jsi, a čekej, až děti se vrátí ke hře a pohřej si s nimi, dny se krátí, kytice vij tu s nimi k oslavě dne, už jich málo máš – děti ty osvětlí v tobě tmu blesky svými, a ty jim vrubů svých zlátnoucí pryskyřici dáš. 72