NÁVŠTĚVA

Antonín Sova

NÁVŠTĚVA
Unikám vřavě. V zapadlém koutě lidé dva beze slov obejmou tě. Zdá se, že přátelé. Bůh, jsou vzdáleni, prostá že chudoba krájí tu chléb, a že je pokora podivné šálení, s vodou když podává ti střep. Muž se usmívá, na rozpacích, zdá se, srdce utají ztěží v dravém hlase. Zažvatlá žena o velkém bohatství cudnou, plachou větou: Na jaře třešně nám v sadě kvetou, V létě tu máme růže. Na podzim v říjnu u zdi víno se nalíti může. Ale pak ruměnná celá, přišla a na rukou dítě mi podržela. Já jsem se divil: byl to jen drobný, křehký květ, ale ohromný svět, celý ohromný svět, ty můj Bože! 75