SLOKY

Antonín Sova

SLOKY
Dva zklamání jsem často slzou skropil, když srdce sevřelo se divným hnutím. A často radost bolestí jsem opil, svou bolest přehlušil jsem zavýsknutím, neb chytrácky jsem žíti neuměl – bych jiným rozuměl a sobě vždycky, jen lásku svou jsem slepě dal všem, kdož jí byli potřební, i nehodným, aniž bych litoval, že nešetřím jí aristokraticky. Jsem tomu rád. A láska obnoví se, je vždy větší, a silnější když po zklamání častokrát jak ve svatou zem putuje mé srdce, a přichýleno ke zdroji všech dobrých studen, myje rány, léčí, a zázračnou se mocí zceluje zas k nové lásce. 63