VAROVNÝ HLAS

Antonín Sova

VAROVNÝ HLAS
Já pobožný jsem vírou v člověka, leč smutný též, jsem smutný též. Neb někdy na mne lehne tíha věznic všech, i svatých prázdnot jako Svatovítská věž. Papíru hory tištěné, zlo řečí zbytečných, zákonů ztuchlá, dávná chut, a láska, jež si dýkou zprobodá za údem úd. Hříchové zbyli v starých domech zakleti všech lstí a dutých přetvářek, smích družstev lupičských a zjevných band, vyrostlých lidský nad nářek. Tu zdá se mi, že světem starým zas jsem zaskočen, zle zaskočen.zaskočen, že zas ho na ramenech zdrobnělý ti nesou, jimiž zplahočen je ideál, v opičích posuncích, v snech revolučních břídilů, jimiž nám starý zjevuje se svět díl po dílu, i v staré vášni, v staré mstě, v tom duší vraždění a těl, 11 v tom nenávistném třídění, v svobodě, vzít, co mít bys chtěl. Neb učí se ten příliš starý svět dál za kořistí pochodům a z příliš, z příliš starých knih dál učeneckým kázati je rtům. A ve všem vrací se zas starý svět i starý ďábel v nás i starý bůh. Jen nová láska pláče mimo nás, lidskosti nové nesplacený dluh. 12