CHURAVÁ PANÍ

CHURAVÁ PANÍ
Všecky pěšiny po tobě rozteskněny, les je tichý, ač laděný do ozvěny, bystřiny bouří, po tobě volají všecky chatrče, kam jsi chodila, aby se za lásku láska k nemilovaným zrodila, ptají se: kdy se vrátíš? Všecky tu nechalas láskou churavé, pole i les i louky, nechalas mne tu i slepého hudebníka, bezrukého vojáka, děvče kulhavé, hrbáčka, zlomyslnostmi posedlého, – všem jsi odjela náhle, tak chorá, tak chorá, z bílého domu, z bílého dvora, od moře vyprosit zdraví. Všichni, ač bezbožníci, za tebe modlíme se, jak nástroj znící tolika ruk a srdcí. Dosud nás nevyslech‘ ten, kdo měl vyslechnout, aby tě uzdravil, vrátil tě v bezradný kout, k novému zbožnění. Osmahlé děti až k bílému domu se osmělí, poptávají se na paní, čím je podělí. Osmahlé děti, že se jim vrátíš, vyhlížejí, chtějí si s tebou hrát. Některé více tě počaly milovat. 81 Nebo, když drahých vzpomínáme, anděly před sebou máme, ale ne lidi. Všichni tě čekají zdravou ve svých baráčcích, snědou a smavou, slepý a bezruký, kulhavá, hrbáček, slunce když vyzrává na slunečnicích, na ovoci, mlha jež za rána zrosila, vzpomínají si rukou tvých, v nichž jsi jim nosila pokrmy v mísách, stavět je umíc, aby to nebylo znát na stoly chudáků, když měli závistný hlad. Proč se nám vracíš znavena? Líce jsou bledě žhoucí, bezradná ramena? Ve tvém je úsměvu cosi, co vykoupilo, nějakou vyšší mocí nás prostoupilo, současně dokvetlo, dozrálo, převýšilo nás, nad námi postálo, jako již úsměv z jiných světů. Jižního slunce máš na skráni nádech, ale sever si ulehl na oči, na dech, předvídavě a pokorně víš o svém nezvratném osudu již? A jak tě vítáme do rodného domu, srdce nám úzkost svírá, jakbychom loučit se musili a mlčeli k tomu. 82