ZÁZRAČNÁ OŽIVENÍ

Antonín Sova

ZÁZRAČNÁ OŽIVENÍ
V samotě opuštěné si zvykl zpívat pták, písčiny oživil člověk a byl tam šťastný přec. Na holé skály se přimknula líska a jalovec. Osamělost mou navštívil jarních bouří mrak, zelenou travou přikryl, oživil znameními dobrých srdcí, abych se dorozuměl s nimi. Proto mne mají lidé i duchové zemní rádi, větrové jako trávu mne objímají a hladí. Zvláště v mém srdci cos travami hrobů provívá, něco tam v hloubce se kolébá, stále co ožívá. Svůdný les byl kdys mé srdce, kam zabloudila před léty dávno moje milá, a tam už dávno leží někde pohřbená, živá však dosud, dosud má bílá ramena, někdy se její hlas ozve a její smích, ze vzlyků jarních dnů, slunných a větrných. 58