VZPOURA NENÁVISTI

Antonín Sova

VZPOURA NENÁVISTI
Žebráci sesedli na schodech v sloupech u chrámu. V městě hučela vřava v nádherných obchodech, bouřila ze krámů. V tržnici s masem a drůbeží nabito, na hlavě hlava; ovoce v obrovských košících pod věží rudne, zamodrává. Tu se žebrákům zdálo, jeden že žaludek málo je, málo, a že je málo jeden chrup. Málo dvé očí jest, málo dvé uší a na lidskou čest: bezedný, jediný žaludek vyrůstá v duši. Když tu z večera vyvržení velkého Města s hrobovým klidem tak často táhli ulicí, za krámských dveří divého rachotu, měli ti žebráci k nesnesení slavnou touhu: s tou valit se záplavou hučící a za strojních pušek odměřeného třeskotu zmocnit se všeho, co viděly oči jasně, slyšely uši, co chutnaly dásně, 35 ruce mít, které berou, nohy, jež stále běží a v svůj bezedný žaludek naházet všecko, jak tu stojí a leží, a tak uniknout almužnám, za které denně se modlí zvyk i je proklíná, když prsty starců a stařen jim s blahořečením je vpouštějí do klína. Neb raději na místě všecky ty postřílet, co almužny dávají z chvil milosrdenství a z návyku zbožných, stařeckých let. 36