DĚLNÍK – SVĚTOBĚŽNÍK ZA ODPOČINKU

Antonín Sova

DĚLNÍK – SVĚTOBĚŽNÍK ZA ODPOČINKU
Ten podivný dělník v směsi budov a skladů s vyhaslou lulkou v ústech, námořnickou měl bradu, měl ruce jako chapadla, jak jestřáb zrak, měl chuchvalce obočí, v šedinách jediný černý mrak, on o svých výpravách mlčel nejraděj v neděli, když mladí i staří pod lipou seděli. Tu jeho rány a úrazy, zkřivené ruce a hnáty a vytetované písmeny zpívaly zisky i ztráty, homerskou epopejí drah mořských, po souši cest i steskem po návratech s viděním vršků i hvězd. Měl pohled zdrásaného dravčíka, odvetou jenž dral, když znázornil život všech pásem, jenž ho tak rozedral: Já plahočím se v městech drátů a komínů, já ve světě ženy pohřbil, svou nezvěstnou rodinu, já pod zemí doloval jsem pro lesk milionů, já pro zlato potápěl se v podmořském zvonu, já v továrnách u strojů dříč, já v dílnách podzemních spáč, já tahoun vlečných lodí, já chrámů pokrývač, já řezník z rozkazu vládce, jenž lidi z kůže svlékal, já revoluční hlava, já kajícník, v hříších jenž klekal. Teď pod lipou tady s lulkou chci mlčky poseděti. Já umím zdvihnout cent i chovat drobné děti. Kladivem balvany drtit, srdce zahřát v dlani. Jsem Věčný dělník, a jdu světem bez ustání. 13