PLÍŽILA SE CHVÍLE SÍNÍ

Antonín Sova

PLÍŽILA SE CHVÍLE SÍNÍ
Plížila se chvíle síní podél stěn a podél skříní. Letěla jak lyšaj, klesla, neurčitý smutek nesla. Možná, v duši zasadila bolest, aby smutná byla. Neb to nemoc vešla, líčí v tělo jedy, jež už klíčí? Či to radost byla? Tichý má též krok jak zlo a hříchy, neurčitý nápěv zpívá: něco tají, něco skrývá. Neb to pozdravení něčí z mrtvých spánku, z živých řečí? Či to byl jen závan růží, když se s chladem k noci druží? Či to tma, jež zvolna klesá, nese pozdrav chvojí, lesa? Na rty, oči, čelo, všade ruka nevidná se klade, která usmiřuje, hladí, rány nedrásá a chladí, řečí vítá, jež tak prosta: života neb smrti hosta. 83