MŮRA

Antonín Sova

MŮRA
Tma šedočerná domy města můrou rdousí. Meč ostrý zbojník mráz si o roh domů brousí. A stromy, mladí starci, vklesli v ulici. Z nezvěstných oken světla spící nevykřiknou, k vozům a chodcům potácivým neproniknou, strašidla sunou se, jen nad střechami spíná zoufale ruce v pláči paní Meluzína, ta matka nad osudem svých se mučící. Tma zvoní, řinčí, chvátá, duní, leká ruchem, tma prosbou zavyje a protkne srdcem, sluchem, tma z chrámů varhan zpívá, z hospod vřavy padá, tma lidi rodí, pokřtí a tma ve hrob skládá, tvé srdce obklíčí tma šedomodravá jak bludičku je dusí, s ním si pohrává. 42