SMRT DOBRÉHO HOSPODÁŘE

Antonín Sova

SMRT DOBRÉHO HOSPODÁŘE
Nic nevěděla ještě zahrada a sad ni chalupa, ni dveře, okna, dvůr, že zemřel za všecky jenž uměl pracovat a za všecky se obětovat, pravdu říci a myslit za všecky ty nemyslící, všech dobrých vzpruha, mrskač líných stvůr. Byl dobrý hospodář a jeho ruku čekávalo věcí sta, kam vztáh‘ ji, vše se zelenalo jako jař. A ne-li, rozbujela plevel nečistá. Až pozná sad a zahrada a chalupa i střecha, dveře, plot, až okna, vikýř, nářadí a mříž, kam zámek rezavící zapadá, až pozná kůň a kráva, králík, drůbež, skot, že není ruky, jež tu ruku nahradí, vše začne pustnout a vše zarůstat – To v prvním svítání když otevřeným oknem pláč a vzlykání otřásá tichem, muškátu jímž vůně provane, pocítíš, jaká bolest snesla se tu. 17 Teď mrtvý promluví si ještě s celou vsí v plápolu svic a květů polních vůni. Zkřížených rukou prsty velké, upracované pod bradou kvítků pár si nechtíc utrousí. Ta hlava spí. A celá ves tu klečí u ní. 18