KAJÍCNÁ PÍSEŇ ŽENĚ

KAJÍCNÁ PÍSEŇ ŽENĚ
Já vím, že bys málem se spokojila a vím, že bys šťastna s málem byla, leč zdání své zoralo propasti již mezí tebou a ostatními, závisti dovedou otřásti krotkými srdci a hrají si s nimi, – i já jsem pak ten, jenž popouzí, by žádost ti srdce zranila a aby tu žebráckou spokojenost zabila, zabila, zabila. Já staral jsem se tak, bych ticho vzbouřil, bys cítila se jen, jak bez hnízda pták, kdes aby břeh touhy se z dálky kouřil a bezvládí mého by nesl tě vrak, já staral jsem se tak, bys proklínala paláců okna, v nichž tancovala paráda lživá, já chtěl tě tak mít, bys nezkrotla nikdy a neměla klid. A staral jsem se, bys zatoužila mít více, než mohl jsem ti dát, a abys mým výbojným snem žila, bdít, získávat a ne se krotce vzdát, a teď ty stůněš a se trudíš, že hvězdy ti nemohu s nebe snést, a že jen slibuji, Kničemubudiž, a že je můj boj i tvoje čest. 32 Když ochabnu někdy, tu rád jsem, že zpívá domácím štěstím srdce tvé, a s děckem když náruč tvá sladce zmdlívá, omládnou věci tesklivé, však náhlou zlobu den smutný věstí, kdy úzký ti domov, denní je zor a znechutí-li se ti krotké štěstí, táž jabloň s tou na skle ratolestí, táž vyhlídka teskná do modrých hor. Jen kdybych potěšit uměl tebe, též přišel bych k tobě se potěšit rád. Tam, kam jsem nesl hvězdy s nebe, své peklo nechávám častokrát. Tu rád jsem, když někdy zapomeneš, že chci být tvůrcem, ty se mnou svět kleneš, když něco je krotkého v štěstí tvém, jak ztišily by je zkoušky světa, když srdce tvé klidné je odlivem, je ostrovem v slunci, kam ptáků sta slétá. A vždy, když ta tragická propast zeje tak mezi mým výbojem, krotkým tvým snem, v tvé ruce klást hlavu, vždy dobře mně je, z tvé něhy brát sílu přede dnem. 33