SLAVNÁ KOŘIST

Antonín Sova

SLAVNÁ KOŘIST
V den jasný, v době říjení, když rozhrne se houšť, ty, lovec snu a myšlenky, svou připravenu spoušť, že srdce buší divoce a chvíš se v údech všech, ty kořist slavnou netrefíš a úžas v kolenech jen slyšíš plavný mizet běh, dech nozder dosupat. Ty hrdé skoky srdce tvé ti mohly rozdupat. A dávno ticho v nížině a v stromů vrcholech, zříš dosud plavné zjevení a slyšíš supat dech, a ti, jimž zajíc s koroptví se houpá v krvi u brašen, jsou škodolibí žebráci, jichž smích je větrem odnášen. Jdu v rytmu snu, jenž dosáhnout chtěl to, co nejvyšší, přec jednou kořist bude má, mou naděj převýší, neb zničí v strašném boji mne, mé srdce rozdupá, – ať tak či onak, smazána má bude potupa... 88