VZPOURA NENÁVISTI
Žebráci sesedli na schodech
v sloupech u chrámu.
V městě hučela vřava
v nádherných obchodech,
bouřila ze krámů.
V tržnici s masem a drůbeží
nabito, na hlavě hlava;
ovoce v obrovských košících pod věží
rudne, zamodrává.
Tu se žebrákům zdálo,
jeden že žaludek málo je, málo,
a že je málo jeden chrup.
Málo dvé očí jest,
málo dvé uší
a na lidskou čest:
bezedný, jediný žaludek vyrůstá v duši.
Když tu z večera vyvržení
velkého Města
s hrobovým klidem tak často táhli ulicí,
za krámských dveří divého rachotu,
měli ti žebráci k nesnesení
slavnou touhu: s tou valit se záplavou hučící
a za strojních pušek odměřeného třeskotu
zmocnit se všeho, co viděly oči jasně,
slyšely uši, co chutnaly dásně,
35
ruce mít, které berou, nohy, jež stále běží
a v svůj bezedný žaludek
naházet všecko, jak tu stojí a leží,
a tak uniknout almužnám,
za které denně se modlí zvyk i je proklíná,
když prsty starců a stařen
jim s blahořečením je vpouštějí do klína.
Neb raději na místě všecky ty postřílet,
co almužny dávají
z chvil milosrdenství a z návyku zbožných, stařeckých let.
36