Pod vsí v kotlině luk
v luční zelené trávě
zakokrhaly červené kohoutky barvou žeravou
ze žlutých pryskyřníků, z pomněnek modře,
praménky po jaru kde se po dešti stékají dravě,
zvonivě žvatlá jejich zvuk.
Ale slunce a vítr
pod jasnou oblohou modravou
musí hrát na všem, bičovat vzduch a smát se bodře,
měniti tvářnost všeho,
živým být vyzvání hlučné a břeskné,
mrtvým hrou, která přes hroby poznáním bleskne
jako spěch zániku, když se jde klásti
v minulé dění stínů, do propasti.
Mám teď až strach,
že se pohnul a oživil popel a prach.
Mrtvý rytíř na kapli hřbitova zobrazený
pohnul se, brnění stkví se a kůže hnědne,
za starou chimérou vyrazí, na koně sedne,
hřívu pohladí,
povíská koně, zašeptá: do svaté Země,
jak to chtěl zbožný papežův vasal a král,
rovnou se vydá od zboží svého a ženy,
hlav až sto setne, neb získá bohu.
A pak, až vrátí se, najde již hroby.
K mrtvé ženě se do hrobu položí, aby spal
dalších sta let, zde ve světě růží a hlohů,
kohoutky luční, kde takové bobule, ptačí zoby
začpívají z luk opodál.
A jak se dívám,
na strání k olším a k lískám a jívám,
vidím jak roste
v světnici domku nad loukou,
u pracovního stolku se vypíná drobný dneška muž,
a je mu jasné a je mu prosté:
se sluncem, s větrem uhánět na fantastickém oři
napříč světem a myslit si: světy řídím,
jeho jsem záštita, obnova, bratrská druž,
teď je čas, přidat se k zástupům, zašlé jež boří,
utiskovatelům mstí se a símě sejí
do země krví zmrvené,
a těm, kdož vše si pokoupit mohli, zahřímat: ne.
Mízou země se nalívá.
Tak i on cítí, že tíhy pozbývá,
jak se odpoutal od země, od půdy, od věcí,
od ženy, dětí, včerejšku utéci,
teď, v tu chvíli že zapsal se ďáblu nebo bohu,
a hle, již harcuje mimo život a mimo lidi,
na svém budoucím dobru a na svém dnešním zlu,
krutě mstivý k dnešku, hlavy k popravě třídí,
jiným co rozdílí naivní gloriolu.
Daleko skutečna v touhy závrati
zdá se, že na dlouho k svým se nevrátí,
odpoután od sourozenců, z nichž každý se spokojí
s životem bídným, jímž otec jich žil,
s nízkým propadlým hrobem, až bude po boji,
na drobném hřbitově, který se do luk dívá,
modrými zvonky a rudými kohoutky zpívá,
v přeletu dávných, jak bývaly, chvil.
V ráz se propadá svět a zdá se, že nežije,
v nekonečno cest kamsi ukazuje,
ta, jež hodinu slavného příští
měla by předvídat, přesně kráčící rafije.
Nespokojení, jak vítr v slunečných dnech,
lidé se daleko toulají ve svých snech.
Jenom veselé děti
viděl jsem skutečně žití ještě, písně pěti
pod strání s nízkými jedličkami a břízkami,
zrovna na té louce, sluncem zlaté,
a z těch kohoutků, zvonků a petrklíčů
pod kaplí, jež svou bělostí blízka mi,
věnce uvíjet, kytice chocholaté,
ke cti dobrého božstva dnešního dne,
brouzdat se v praménkách, běžet pískem stráně
bosky, kdy zvonice klinká poledne,
krajem v modru tonoucím
a v tom slunci a větru, kdy vlasy rozevláté
zlaté jsou života dechem horoucím.
Neopomeň tu jíti,
poutníku, až bude vítr bouřit, když slunce svítí
na louky hluboké pod strání,
s řídkými břízkami a jedličkami,
usedni chvíli a obočí pod dlaní
dívej se na moře trávy a květů,
potoka písečný břeh jak mihá se jehličkami,
a jak červené kohoutky kokrhají
v žluté a modré drůbeži květů,
bláznivou radostí, že vše, jak v máji
loňském je tu.
Budeš-li stár,
obhlédni svoje vruby starého kmene
a vžij se v jara, kdy narost ti vrub vždy, boží ten dar,
dobrořeč, že tu jsi, a čekej, až děti se vrátí
ke hře a pohřej si s nimi, dny se krátí,
kytice vij tu s nimi
k oslavě dne, už jich málo máš –
děti ty osvětlí v tobě tmu blesky svými,
a ty jim vrubů svých zlátnoucí pryskyřici dáš.