PRVNÍ RENDEZ-VOUS
Že byla krásná, prodat ji draze toužila
vždy matka vlastní. „Chudá co já se soužila“,
– tak děla – „ty mít musíš vše, co si budeš přát.
Lokaje, kočár, jmění a vlastní letohrad...“
A tak ji připravila a zaslíbila ji,
výkupné určila si, smluvila potají
s ním cenu obejmutí, polibků, úsměvů,
pak děla: dnes je první, již dítě, rendez-vous.
Šla tedy... Jak se chvěla, tma v park již padala.
Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. –
Zde čekala, tmou buků až k lávce měsíc spěl,
zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl.
Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas!
Ó chůze v zamyšlení, kdy vlhnul park a has’!
Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí,
to prvé kouzlo lásky a první objetí.
Snad prostodušná byla, jak samotářský květ!
Ba byl jí ilusorní kol všední ruch a svět!
Kus romantiky divné, jak v starých románech
jí duši plnil stále a stále hořel v snech.
74
Jak žádost sama přišla, tak zticha, nesměle,
jí v lících zahořely květiny z úběle,
ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad!
Proč přišla sem? své duše se chtěla otázat.
Hle, přišel... Přišel... Jiný, než snila, v hovorech,
vlas řídký kolem skrání, líc vpadlá, v svadlých rtech
vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás’
a vším jak přesycený se zdá ten zníti hlas.
Tak sebevědomý byl, však bez nadějí a tuch,
a nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh,
vše, co jí bylo draho, pohledy znesvětil,
a na otázky všecky svým zlatem odvětil.
Jste krásná, – vždycky pravil. A odvádí si ji,
když líbá ji, když ruce kol pasu ovíjí. –
Že jsem tak krásná, – matka mne mladou prodala. –
Vím o tom, věc jsem pouhá... A zrak v něj vbodala.
75