ZAPADLÍ A PŘEBYTEČNÍ
[33]
STUDIE Z PŘEDMĚSTÍ
U velké nádržky, kde zlatých kaprů bok
z vln často zříti je, ve středu trav a sítí
v předměstské zahradě, když slunce teple svítí,
vždy starce vidím jít a tlumit vetchý krok.
Prut drží rybářský za křovím olše skryt
a z korku rudého mdlé oči neodvrátí,
ve fraku obstárlém a v cylindru, je znáti,
to starý byrokrat užívá pense klid.
Sem kdysi vnučky dvě si přišly posedět,
kol velkých skleníků a vonícího vína
se smíchem přiběhly a sedly v místa stinná
a zmlkly poslušně, jak „pst“ zašeptal děd.
A z rudé bavlny cos počly vždycky plést,
o novém románu cos blouznit nesouvisle,
své nožky v střevíčkách se nechat houpat svislé,
a hned se líbati, jak zvykem děvčat jest.
Jak vroucně měl je rád ten starý byrokrat!
On, by jim vyhověl, do tramway sedl časem,
jel v Prahu nakoupit a smlouvat tenkým hlasem,
by navez’ cukroví a dortů, marmelad.
Ve čtvrté poschodí se jíti neštítil,
kde k Le Gros, demoiselle, šly schody příliš tmavé,
35
vyjednal hodiny pro vnučky svoje smavé
a žvatlal frančinu a hrozně šťastný byl.
Neb zajel v divadlo, když laškovný byl kus,
kdy hezké čtveračky požitek měly jistý,
neb zašel v kavárnu a probral všecky listy,
pak modní přines’ list, by tříbil jejich vkus.
–
Ó, jak to dávno jest! Teď je tu zase sám,
jen s vdovou, dcerou svou tu žije osamělý,
vnučky se provdaly a roky rychle spěly,
a život minulý se zdál být sen a klam.
Teď v parném červenci sám bloudí zahradou; –
když večer blíží se, on vzepřen pozoruje,
a cítí vůni z lad a van jak tiše duje,
jak všecky starosti již mimo duši jdou.
Co státy dělají a lidé a co zem,
co s generací jde a s uměním a vědou,
tím dávno přestal již svou hlavu másti šedou,
on šel v klid nečinný, kam všichni v stáří jdem‘.
Neb to již nechápe, co bouří mládeží,
vše je mu hloupostí, již vezmou příští časy,
co v světě děje se, on dávno nevšímá si,
neb říká, starci klid a pokoj náleží.
36
A čím víc od lidí se stále odvracel,
čím víc jich nechápal, čím víc mu byli cizí,
tím více strom a květ a vlny zlato ryzí
a celou přírodu on v srdci raděj měl.
A čím víc hrbil se v zem, kde mu bude spát,
kýs konejšivý zvuk mu z přírody vál k sluchu,
jak vůní květin všech a v zlatých stébel ruchu
by cítil atomy své znovu žít a vát.
Po hrozném rozkladu, jímž zmizí jeho prach,
on cítil, sladko je, se s málem spokojiti,
objímat kořeny a vláhu dešťů píti
a v květech zakletý zřít slunce žár a nach.
37
OBRÁZEK BÍDY
Je listopad a ulicemi
van větrů chladných zase svistí,
mha obklopuje z rána zemi
a v chumáčích zas padá listí.
Zřím k osmé vždycky drobné dítě,
je choré tak a bez vší krásy,
ji ustudí ta dlažba skrytě
a vítr zcuchá hebké vlasy!
Můj Bože, každým dnem je bledší,
ach, Bože, ono umřít musí!
Dnem neviděná ruka něčí
je hrbí víc a více dusí!
Jak dech již zmizí v blízkém čase,
hlavičku na hruď ztuhlou skloní –
a sukénku tu vetchou zase
sestřička menší zdědí po ní.
38
MALÝ PRODAVAČ
Kde břečťanová spleť se po zdi táhne
výš nad koridor ztemnělý, jenž prahne
ve výhni blesků slunce ztaveného,
kde ptáci u výklenku kamenného
se sletli houfně, tam jak stinná socha
se černá v temnu vyhublý stín hocha.
Po celý den se městem vláčel prachem.
Jak vesel ráno slunce vlažným nachem
se městem ploužil skromně ulicemi,
s tou nadějí, že všecko prodá, němý
že přijde domů s penízem v noc chladnou,
že vlnou bídy strašlivou a zrádnou
neklesne loďka žití prchající,
že paprsk štěstí zjasní mu sníh lící!
Teď stojíš tu a modrý zrak tvůj hasne
a kučery tvé, vlnící se, krásné,
jsou v čelo vtlačeny, ty dítě z lidu!
Ty znáš jen hmotnou, tížící tě bídu,
jsi nevinný jak duše andělova,
jež křídly ve svatost se noří znova;
tvou hloubkou zraku ke mně vůně stoupá,
kde myšlenek lesk tajemný se houpá;
– ty neznáš ještě světa kal a bláto!
39
Vím, trpíš hlad a mnoho dal bys za to,
být jedním z těch, jichž kolem tebe kráčí
dav prchavý a veliký... Teď v pláči
při svitu lamp tu hlasům sloucháš tiše;
těch lidí mravy, řeč i život v pýše
je tobě pohádkou, a její taje
jsou snům tvým nedostižny; tvoje žití
je noc, jež beze hvězd se krajem nítí.
Leč v nimbu vyšších, vznešenějších mravů
plá tobě svět, má učenost a slávu.
To denně hlásá potištěná kniha.
Ty neznáš písmen, jejichž proud se mihá
před tebou všude, – cítíš však tím více,
co je to život, světel blýskavice,
dech skleníků i hrobů náhlá plíseň;
tě dojme dívka, zpívající píseň,
tam okna zvábí tebe otevřená,
kde uzříš život rodinný, že sklenná
tvá slza zbloudí ve zrak modrým vztekem,
žes bídný tak a chud, tak dětský věkem!
Jen plesů smích a hudbu, jak se pění,
ty slyšíš dozvukem, jda po dláždění
a zvědav hledíš jako vyjevený!
Ó anděly jsou mladičké tam ženy,
jsou bohaté, – tvá nenávist se budí.
A třeba podjesenní vítr studí,
ty čekáš, maje skřínku v ruce malou,
kde tretky jsou, jež výmluvností stálou
40
se snažíš marně prodati zde v lidu.
Ten korsem šumí, nechce vidět bídu,
jda za denními svými ideály,
za pitkou, klamem, za štěstím i žaly,
za vědou, modlitbou, za shonem denním,
za politikou, hnusem, povznesením,
a za tím vším, čím dojíti chce k cíli!
Co je ten cíl? – Zda vědí to tak jistě?
Klenutí propasti, jež v srázném místě
je přerýváno vetchým sloupem řádů:
vyrovnat bídu za cíl věčný kladu!
Zná člověk prostý, nebo mudřec, zpilý
snem fanatika, zda zná anděl bílý,
tož poesie jiný cíl a vyšší,
neb věda, berouc v prospěch živlů číši,
by člověk štěstí našel neskonalé?
Rostoucí bído, trapný, trapný žale!
To, hochu, věz, že bídy hrozné zmiji
se každý vyhnout chce, ji prostě míjí.
Ó člověk svobodu již nepochopí,
ni rovnost, ani pomoc, jenom kopí
všech útisků a vražd a krevní zášti
dál bude ostřit v spolku se satany.
Pár andělů jen zbude, aby hrany
všem v bídě skleslým mohli zvonit v nebi,
všem Kristům aby vytrhali hřeby,
všem Ofeliím víčka zavírali,
všech Husův aby popel zulíbali,
41
a Titanům, jež marně hřměli v bolu,
by z paprsků setkali gloriolu,
až v hrobě budou bídní tito spáti.
Jen protrpěním možno dál se bráti.
42
HOUSLE
V jizbě sluncem ozářeny,
nezdobené bílé stěny
na pokraji
housle v klidu spočívají,
tiše padá v jejich struny
paprsk slunný.
Zpod zelených žaluzií
poprášené housle kryjí
proudy světla,
ranní zář sem blesky vmetla,
jen stín ostrý dospěl skříně,
pulpit stíně.
Povšimneš si, hlavu v dlaních,
sám a sám v těch dobách ranních
stařec sedí,
bez otázky, odpovědi;
na stole stoh not spí v nachu,
v zlatém prachu.
V koutě řada pultů stála.
Třaslavá již ruka psala
not těch svazky
s trochem odporu i lásky,
psala škály, tónů sloky
celé roky.
43
Střídaly se drobné děti;
smích se neustal zde chvěti
z rána k šeru,
pozdě ustal ku večeru –
ale teď to celé dílo
stáří zrylo.
Posléz již se houslí tóny
dříve jasné jako zvony
neozvaly.
Neslyšel by, kdyby hrály.
Neslyšel by mocné vzruchy –
stařec – hluchý.
A teď smutek jizbu hlídá,
zmlkly housle, přišla bída
v mnohé týdny,
život byl to málo vlídný;
housle jenom zbyly tady
a not řady.
Podzim nachýlil se němý.
Sníh se schvíval ulicemi.
U portálu
housle kdosi třímal v žalu.
V čapku prázdnou sníh pad‘ bílý.bílý
a den pílí.
44
SHLEDÁNÍ
Na kolesce, v tom chladu ranních chvil
pan otec vyjel v hlučnou, městskou vřavu, –
v snech shledání již minul bouři splavu; –
jen synu vstříc, jenž na vojnu dosloužil.
Byl v městě... Jak to trysklo v tepnách žil,
když dostal po letech tu spasnou zprávu,
že přijde syn, jenž jeho starou hlavu
má zastati, i prací větší díl.
A nevěstu mu vyhlíd’ – jako květ, –
vše sháněl, upravoval mlýnici
a radostí již nemlel dnů as pět.
Zvon cinkl, stanul vlak... A jako stín
kdos bezruký mu podal levici, –
a mlynář zbled’, – to byl ten jeho – syn.
45
NEJSTARŠÍ KMET
Let devadesát přežil asi,
rty poslední zub žlutý kmitá,
prořídlé, bílé jsou ty vlasy,
líc šedá vráskami je zrytá!
A hlava třásla se jen stále,
z krvavých víček zrak plál vpadlý.
Měl kůrky v brašně okoralé,
plod padavek zelený, svadlý.
On přečkal rod svůj denně hyna,
baráku prodej, kde se zrodil,
a sotva už na pohřeb syna
poslední skrovný stačil podíl.
To plakat jsem ho viděl taky,
však ne, jak u nás pláč se vzbudí,
zůstaly suchy jeho zraky,
jen vpadlou cukalo to hrudí.
Vždy v šatu, jenž byl díra samá,
s březovou chodil holí tlustou,
jak šoupal se, zněl pěšinkama
dřevěnek klapot návsí pustou.
46
Zpěv rekrutů, sousedů řeči,
křik školáků a děvčat schůzky
ho netkly se, on unik’ péči
všech lidí, zavřen v kruh svůj úzký.
Před rodného baráku stěny,
ze zvyku v lopuchy sed’ vždycky,
kus řípy a chléb vyprošený
přemílal v dásních apaticky.
A já jsem vzpomněl naň si zase, –
na náves mám svá okna právě; –
les jako jindy plá tu v jase,
týž vrabců rej zřím v kypré trávě.
Den za dnem klesá v líném toku,
přespolní zvony v mze kdes váznou, –
leč klapot stařečkových kroků
již neslyším znít návsí prázdnou! –
47
U STARÝCH KAMEN
Noc přilétla a sníh nám chatrč tíží
a trám se níží, –
hřeb zrezovatěl; na něm jeřáb rudý
po ploše štítu větrem smutně kývá,
však v síní tam, co přástky ještě zbývá,
si spřádá horal chudý
u kamen, v kterých oheň v žár se kříží.
Nechť strop se níží,
nechť v brance voda mělní žlutou hlínu,
nechť jeřáb opadalý smutně kývá:
V tom maceším, leč teplém bídy klínu
se přec jen sladce snívá!
To na peci děd v hudbě mládí dřímá,
– šíj tvrdá, přímá, –
a sní tu s úsměvem, jak vítr skučí,
jak pláče, sténá, bouří, v topol bije,
že každá bolest přejde, neumučí,
a rod že v mladých žije.
48
MARNÝ ŽIVOT
On kolej opustil a dusné posluchárny,
byl jako svadlý květ, jenž otravou se spil,
chtěl nemoc prochodit v den vonný vždy a parný
a odjet na venkov, kde z mládí šťasten byl.
Jak venkov uzřel jen a větrů cítil vzdutí
a lesy obrovské, jej závrať jímala,
jak plamen vyšleh’ by již skoro na shasnutí,
zas nová naděje mu v lebce dřímala.
A již svůj domov zřel... Hle, usmívat se učil,
by matky neranil ni sestry nezlekal,
a tónem přátelským se mluvit marně mučil,
když těšil obě dvě, – sám věděl to, že lhal.
Svým zrakem pichlavým jen po knihovně bloudil,
leč knihy nenašel, by na vše zapomněl,
kdy tepla hledal víc, by život mírně soudil,
tím ještě hroznější v svém srdci zimu měl.
A chůvu stařičkou tak nenáviděl z duše,
že tajně plakalaplakala, on věděl častokrát,
a psa bil mrzutý v zlé bolesti a tuše
a všady, kam jen šel, zbyl v stopách jeho chlad.
49
Byl zvon mu protivný, zvuk jeho zněl jak hrana;
ba, posléz do lázní kams ujel sám a sám.
A bez loučení jel, jak jedem‘ v pole z rána,
neb sednem‘ v houpačku a létnem‘ sem a tam.
A v dálce bouřilo to v pláni tiché, mhavé,
vůz muškou hořel kdes v západním plamenu.
Pak zmizel do noci jak na dno truhly tmavé,
a hřmění zdálo se, jak rachot kamenů.
50
HEREČKA
Když tedy našly v ní, čím nadchnut byl by svět,
hru divou, vášnivou a vervu v každém hnutí,
jak v jaře laštovka, když voní bez a květ,
kams náhle ulétla tuch velkých na peruti.
Kams v město lázeňské u slaných moře par,
kde křivé ulice nad mživým mořem planou,
kde lidmi řečí všech se plní trottoir
a úzké kavárny tou cháskou pomíchanou.
A její umění hned strhlo davy v ráz,
ta tichá noblesa, hry přirozenost dravá,
jež srdce urvala a pravdou šlehla vás
a síla umění, ta posvěcená, pravá.
Hned jako princezně líbají šatů lem,
hned román v paměti své slabé zapřádají
panáci bezzubí, již v rhytmu ospalém
mok vzácný z kalíšků dlouhými stébly ssají.
Hned štědrý general s vlásenkou šedivou,
a kněz již obstárlý byl krásou její jatý,
že ramenářství své a bigotnost svou zlou
na chvíli odložil – a v chvíli té byl svatý.
51
Tak roky míjely... A všecko prchlo v chvat,
tak všecko zapadlo, vše k pádu zrálo zase.
I ona zmizela jak hvězdy dlouhý pád
po skvělé dráze své a po odkvetlé kráse.
Sestárlá, dráždivá a bledá jako sníh,
když v krajkách, ve vůni svých kytic uléhala,
když vítr v zahradě skříp’ stromů ve větvích,
vždy touha podivná ji po domovu jala.
A zase na jaře, když bezu květ se třás’,
se navrátila k nám, kdy ptáci v cestách pěli,
ti všichni přilítli s tou svěží písní zas
a s křikem vesele se v sever navraceli.
Jen ona bez písně, zamlklá přišla k nám;
ba málo důstojně, a smutně živořila.
Co ještě zbývalo? Samota starých dám
a z kritik citáty, jež na paměť si vryla.
A parfum salonku, dech kytic, jenž kdys vál,
vzkřik, potlesk nadšení, vše věděla, že ztrácí.
A v posled přišel tisk, jenž delikátně psal
o skvostu vyrudlém, jejž cizina nám vrací.
Tu přece zaštkala... To, v němž kdys zaplála,
zrcadlo – umění – v třesk náhlý prasklo temně,
a střepů děsná tříšť jí v srdce padala –
a tichá výčitka té rodné její země.
52
DOMA
Muž, herec denně prostuduje
v salonku svoje figury
a z různých kusů opakuje
výjevů pestré potpourri.
Pak před divadlem uchystaný
se loučí s ženou polibky
a závoj z jemných vláken stkaný
jde sejmout z luzné kolíbky,
kde nad vše sladší dřímá dítě,
jemuž jak růže plane tvář.
A vedle kočka přede hbitě
a krb svých ohňů ssílá žár.
Pak jenom slyšíš hodin zvuky
a kolébavku bzučivou;
hned kniha paní klesne z ruky
v snů chvíli bujnou, blouznivou. –
Jí stačí tento salon malý
jak muži umělecký svět,
jejž haní kritika neb chválí
dle svojich šablon řadou let;
jí stačí věřit svému muži,
ač mnohdy nucen políbit
53
též primadonnu, bledou růži
a lásku svou jí vyjevit,
vlas rváti si pro mnohé lásky
a znáti dobře žárlivost,
a líbat čelo mnohé krásky
jak chce to kusu spletitost;
jen když je doma stále stejný,
tak milující, něžný tak,
když stejně líbá v ret jí chvějný
a dítě své v ten luzný zrak!
54
DIVADLO
Když poledne se mezi domy vláčí
a mystický dech před budovou tvojí
ó divadlo, se mlhou věky stáčí,
rád ve svátek jdu řadou sloupů dvojí
zřít na tvůj zjev, jenž českou hrdost značí. –
Když večer, – v damašku a muselinu
tví hrdinové, jati tragedií
až do nejzazších zápalů, v tvém stínu
tvých kytic, věnců znojnou vůni pijí,
a tragédky zří na laur na svém klínu! –
Leč ve dne venku, v mrazu, v tuhé zimě
jak ptáci štvaní domů na terase,
pod sloupovím tvým, nesoucím tvé břímě
na schodech žebráků tlum rozvírá se,
jak žalu, hrozby, bídy zvrhlé símě.
A berlami ty schody tepou chvíli,
a soustem skromným hlad svůj zahánějí,
jak udeří zvon poslední, jak pílí
dav kolem nich... Tu sloupy vyprávějí:
„Hrát drama!... ale žít, kdo má dost síly?“ –
55
STATKÁŘ
Po otcích zámek zdědil s lány, lesy,
park veliký a pustou bažantnici,
na blízku dubů háj v zažloutlé směsi
a rybníky pod září slunce spící.
Jak vesele se takto žilo, věru!
Den uběh’ v pitkách, dobrodružství, křiku!
Host řídký v koleji, v kaváren šeru
u karet proseděl a kulečníku.
Ó, jaké bouřné schůze, jaké pitky,
a jaký oheň, jaké rozvášnění!
O dámu tajný souboj na bambitky,
a hned zas při champaňském usmíření.
A ženský svět se zbláznit mohl láskou
na vzdorném rtu ty tmavé vousky zříti,
když v restaurantu s veselou svou cháskou
cos řečnit počal, pěstí na stůl bíti!
Vše hřmělo zrovna, sklenice se chvěly,
co markér žvatlal v zem se ukláněje
a přátelé co bravo! bravo! hřměli
a z kořisti co ssáli do krůpěje.
–
56
A tu se stalo jednou z nenadání,
na pohřeb matky že se domů vrátil,
sta hostů čekalo tu s vážnou skrání,
a jej snad poprv pocit děsu schvátil.
A po pohřbu když s tvrdou, přísnou tváří
stařičký přítel udílel mu rady,
a že tak špatně s jměním hospodaří
a kterak ubíjí svůj život mladý:
Zas vypuk’ v pláč, jak dítě počal plakat,
svou čest, svou mužnost, přísahy a plány
na pomoc počal z koutů srdce lákat
a těšit tím svůj život rozervaný.
On viděl, jak vše v úpadku a zmaru,
obora pustá, vymýcen les zpola,
a pole podobny jsou suchopáru
a v zahradě jen místa čnějí holá.
Vše pustější a záhadnější, tišší,
vše jistý zmar jak čekalo by rázem
bez naděje, že kdos tu bídu slyší;
byl podzim již a listí sprchlo na zem.
–
Ó, jak tu hnusno, jak tu pusto bývá!
A v konírně a v chlévech prázdno skorem;
tam služka táhle při dojení zpívá
a paprsk sluneční se dere horem.
57
Co číst, co dělat, zima jak je dlouhá!
A knihovna jak sešlá je a stará!
Tak časem dávná budí se zas touha
a láska ku hře vášnivě v něm hárá.
Jen klavíru mít známou melodii,
přítele tenor snivě vibrující,
mít krásnou ženu s bílou nad sníh šíjí,
kankán v střevíčkách krátkých tancující.
Se zoubky, jež se zakousnou ti v rámě,
a s očima, jež vášní řežavějí,
a v hnusu třebas váleti se jámě,
co requiescat dí ctnost tvá i její.
Pah! jak tu pusto, jak tu hnusno kolem,
vše v rozkladu a k práci málo síly!
A srdce mře tu teskností a bolem.
Ze všeho trapné upomínky zbyly.
–
Eh co! je třeba zřít své druhy zase;
ba v hnízdě tom je každá chvíle trudná!
Tak sjeli se sem v podzimním tom čase.
Ba, na dno ať ta vyčerpá se studna!
I ten s tou tváří rudou, černým frakem,
ten anekdotář i ten mudřec tichý,
jenž pokrčuje rameny a zrakem
blikaje stále, slzy ronil smíchy!
58
A zas to šlo a řádilo to dále,
dluh ke dluhu a prodej ku prodeji,
však s koncem hrozným, jenž spěl nenadále,
vše nádherněji šlo a veseleji.
A odnikud když nemoh’ brát už, chtivý,
když vše už pádu bylo na pokraji,
tu statkář jakýs, úslužný a lstivý
po půjčkách půjčku vnucoval mu v taji.
A s dražbou poslední když ztratil druhy,
když k holi žebrácké tak čas byl pravě:
jej s revolverem našli v prostřed struhy
ve spustlém parku v zkrvácené trávě.
59
CHORÝ
Jen ještě hléd’ jak vlnou stříká pěna,
a poslech’ rachot kol, vdech’ vůni sena,
a bylo mu to líto, plaví voli
že kolem šli a bučeli, že v poli
mu práhla pšenice, že zpívat slyšel
a nemoh’ sám... Tak na zahradu vyšel,
a sotva stál tak nemocný a bledý.
On věděl, že vše vidí naposledy;
stáj otevřel a na kozy se díval,
je hladil; kdosi v dálném poli zpíval,
ves celá tichla, tichla v slunci žhavém;
v pastuší tobolce a na modravém
se nebi motýl třás’ či v jeho zraku
tak zvolna has’. – A bylo vše tak krásné,
že sotva cítil, jak mu duše hasne.
Pak ho to píchlo; kosy zacinkaly,
on zřel, jak všichni sváželi, jak žali,
jak skládali, on jediný měl zralé
stát obilí, – to pálilo jej stále.
60
A nemoh’... Musil mřít’... Ó jak to bolí!...
Pak na večer, kdy vracejí se z polí,
i jeho stará matka belhala se
kdes z pánského, a slza plá jí v řase
a v ruce patnáct penízků mzdy denní.
To ani na hřeby do rakve není.
61
SOUCITNÝ SONET
Tu skříňku se šperky v své samolibé kráse
růžovým prstíkem jsi otevřela z rána,
snad touhou, zraky všech být všude stopována,
jsi vzala šedý šat, jenž mlze podobá se.
Ó jak si překrásná, blesk tmavý v oka řase,
tvá průsvitavá pleť je z bílých růží stkána;
já nevím, nevím sám, proč jsi tak milována
pro frási lacinou, jež pravdou býti zdá se.
Hrbáček v sousedství, ta dívka bídná zcela,
táta dobrá opička by umřít musila
svou velkou závistí, kdyby to uviděla.
Neb s hlubším srdcem svým, nervosně rozechvěná,
jak odkopnutá zvěř se často vzrušila
a těžce plakala, že je tak opuštěná.
62
STARÝ KOMIK
Často zřím jej na ulici,
vráskovitý, pln je bědy,
stopy líčidel má v líci,
starý svrchník nosí hnědý.
Jeden z těch, již závidějí
kolegům svým trochu slávy,
jež tu žijí v beznaději
mezi lhostejnými davy.
Dávno zradila jej píle,
touha po slávě a žití, –
bez studií, nahodile
teď si hájí živobytí.
Komik je to ošumělý,
kousá žalem, ironií,
sarkasmem se chvěje celý,
neškodnou však uštkne zmijí.
Večer vždy jej můžeš zříti
kuplet zpívat obnošený,
jak je cele naše žití
bez trvalé jakés ceny!
63
Jak se šklebí, jak se kývá,
banálním jak plýtvá slovem,
dueto když někdy zpívá
ve výparu tabákovém!
Výstupy jdou monotonně, –
a když není smát se čemu,
napřed tlusté primadonně
a pak počnou tleskat jemu.
Ó, to nikdo neví, neví,
jaká bída umění je,
místo zlata když dá plevy,
když vás tvrdou pěstí bije!
Nikdo neví, jak to bolí,
jak jsou bědní ve svém stáří
na umění svatém poli
nedouci, chlebíčkáři! –
64
DÍTĚ
Skla malíř, který od skelného prachu
byl bled a churav, znaven vyšel ztěží
vždy v neděli tou stezkou v ranním nachu
do kostela, jenž velký hřbitov střeží.
A oddech si a čerstvý vzduch, ten vanul,
vstříc všemi květy příroda mu spěla,
a lícha pole osením se skvěla
a les jak voněl, silicí jen planul.
A havrany, jak zdvihali se z pole
nad kamení, jež ostružiny kryly,
rád viděl, nebo vody v mlýnském kole
tak padající, plné jaré síly.
Ruch sklárny byl mu v neděli vždy cizí,
ať jeho žena v jizbě sama šila,
on zatoulal se v údolí, kde mizí
i stopa lidí, samota kde byla.
Bez radosti byl, doma host jen řídký,
ve všední dny šel za svou těžkou prací,
jen v neděli se těšil na květ snítky;
zda zřel, že touhou žena vykrvácí?
65
Ta doma jenom modlila se vždycky,
na stole knihu, která zhnědla, sešla,
a přemýšlela, jak ten život lidský
tak ubíhá; – že mladosti práh přešla.
A zase na mužovy malby hlédla,
v nichž věděla, že příroda je celá!
V té radosti hned v zápětí zas zbledla,
když na mrzáka, dítě, pohlížela.
To dítě, hrbáček, jež smutně zřelo,
to nezdravé, se skřivenými boky
je odloučilo – ač to nevědělo,
v den všední, v neděli... a v dlouhé roky!
66
POZDNÍ MOTÝL
Do hola ostříhán, svou krásou jist,
tak tupě hledí v hovor kol a smíchsmích,
když nad Příkopy večer křídla zdvih’,
kdy jeseň jde a mrazný vzduch vlá čist.
Je v klubu anglickém (ač nezná číst),
že límec modní má i šatu střih;
jak uboze to tílko trčí v nich,
a chorá líc plá jako spadlý list!
Snad s obrazu Van Beerse zbloudil sem
s tím vychrtlým a zimomřivým psem,
a denně nábřeží jde po terase?
Co v práci mládež den svůj prožila,
jej osud pozdního stih’ motýla,
na nové zábavy v tom myslí čase?
67
RODINA
Na konec chodby sotva vnikne den,
jak hledáš dveře sám a neviděn,
nad nimi poznáš staré jméno též,
po vykotlaných dlaždicích jak jdeš.
Kdys bylo zlaté, teď půl smazané,
teď sešlo jako srdce zklamané,
ó, poslyš, příteli, – ó, nechoď tam!
A sešlé jméno mnoho zjeví nám.
Ty vejdeš... bledá žena v zracích stud
tě uvítá, jí v čelo lehl rmut;
a dítě malé hrá si s květinami,
chce růst, chce kvést, chce smát se mezi námi.
Však běda! Její muž (to šeptat smím,
vždyť byla dosud jenom šťastna s ním!)
byl sláb a dobrák, lehkou mysl měl,
a utrácel tak, až se zapomněl!
Tu nové trety, (jak je měla ráda,
vždyť byla nezkušená a tak mladá!)
tu zřel jsi atlas, zlaté příbory,
a hosty, plné nízké pokory.
68
Duch moderní vál tady z koutů všech
i se svým hnisem, s kletbou na svých rtech.
Ó, hřích má cestu rychlou tak a sráznou:
shon věřitelů před pokladnou prázdnou!
V té próse celý moderní je hřích.
Muž dávno pyká nyní v poutech svých,
však žena strádá i to dítě malé
a stydí se a trpí neskonale.
A na to dítě každý pohlížel,
jak by to byl snad pekla vyvrhel...
a ono tak se směje, hlava zlatá,
a bito je, když vyslovit chce „táta“!
69
DON JUAN
Jej vizte v divadle, muž proslavený,
jenž krásou svojí všecky spletl ženy,
všech súčastnil se dostihů a pitek!
Don Juan byl to, polo svadlých lýtek,
všech dobrodružství vůdce vychytralý,
víc požitků než zásad pevných dbalý.
Leč v mrtvé saisoně, když po hledišti
na zpola prázdná místa svit se prýští,
don Juan, vizte! s kým teď šeptat neví
o kusech špatných, v nichž se zkáza jeví,
o vodě, na níž stůně premiéra,
o baletce, jež líbila se včera,
a o pikantních klepech v zákulisí.
Jej oslovíš, a hned se v hovor mísí.
Však líp mu sluší v ústech cigareta,
než ohňostroj těch slov, jež v obdiv metá,
neb bicykl, když v svátek vyjede si
zřít kolem prchat tmavé, dlouhé lesy,
neb vdovička vždy mladá o výletě,
s níž pleská o modách a toaletě. –
70
DĚLNÍK
Byl z práce propuštěn, neb zdál se přebytečný;
šel skorem lhostejně, – však ženy své se bál,
před ním se otevřel teď život málo vděčný.
Šel smutnou ulicí, jíž zápach dehtu vál.
A zapad’ v hospůdku... Svit plynu třesoucí se
od klenby navlhlé den celý padal zpět;
svou čapku přitisknuv ku svojí hlavě lysé,
v kout jeden setmělý tam lhostejně si sed’.
V čas, co ty ve klubech vykládáš politiku,
neb doma po práci své ruce skládáš v klín,
on s tajným vztekem svým tu seděl podle zvyku,
svůj tabák žvýkal jen, ssál výpar lihovin.
On přišel z otroctví u skřípajících strojů,
on, smutný filosof šel v krčmě přemítat,
neb chtěl se vymluvit a syt všech marných bojů
chtěl změřit práci svou i zisk svůj i svůj hlad.
Sem bylo lépe jít než k jizlivé své ženě,
jež s děckem u prsu se choulí u kamen;
ten žlutý její prs on viděl schnouti denně
a její chorobu, jež vzrůstá den co den.
71
Jak včera stejně tam se šedá kočka válí
v odpadcích zelenin a slámy zpuchřelé,
tam stěny vlhky jsou a hlíny zápach stálý,
a žena s výčitkou zří vstříc a ztupěle.
To vše jej mučilo a bouřilo mu v hlavě,
on pěstě na stole, se díval po stěnách;
čas dlouhý ubíhal... Hodiny bily právě,
jich echo dunivé se chvělo v přestávkách.
Tu melancholický, nad dubový stůl schýlen
se vzchopil najednou a na stůl udeří,
řve cosi plačtivě, jak byl by polo šílen,
cos mluví k divákům, sedícím u dveří.
Však oči opuchlé a ruce popraskané,
vše fraškou zdařenou se zdá být příchozím.
„Tak co? Vás zničili? Ó, zlí jsou lidé pane“,
kdos počne popouzet, však brzy pije s ním.
Že lokty z rukávů mu zřít jsou ušpiněné
a čapka děravá, kdos řekne: „příteli,
ba modu pozdvih’ jste tím k výši netušené“,
a sborem: „hahaha“ zní smích v kout přitmělý.
Leč on je přátelský k banální této vřavě,
a když se vymluví, zas půjde cestou svou.
On jistě poslední pak vstane namáhavě
a s písní jakousi kams noční zmizí tmou.
72
Ba on je takový; dnes trýzněn, zpit a bídný,
dnes, mzdy si neváže, ni svojí rodiny,
dnes, prací přetížen a na oko zas klidný
nečítá minuty ni trapné hodiny.
Leč dlouho lhostejný, když neví si již rady,
on stejně ztýraný si někdy najde lid,
a chce-li, ráz na ráz vystaví barikády,
a krví zrosený chléb si dá vynutit!
73
PRVNÍ RENDEZ-VOUS
Že byla krásná, prodat ji draze toužila
vždy matka vlastní. „Chudá co já se soužila“,
– tak děla – „ty mít musíš vše, co si budeš přát.
Lokaje, kočár, jmění a vlastní letohrad...“
A tak ji připravila a zaslíbila ji,
výkupné určila si, smluvila potají
s ním cenu obejmutí, polibků, úsměvů,
pak děla: dnes je první, již dítě, rendez-vous.
Šla tedy... Jak se chvěla, tma v park již padala.
Dnes měl s ní prvně mluvit – ona jej neznala. –
Zde čekala, tmou buků až k lávce měsíc spěl,
zde sedla v přemýšlení... Jen cvrčka hlas se chvěl.
Tak monotonně, líně, tak odměřeně zas!
Ó chůze v zamyšlení, kdy vlhnul park a has’!
Však jí cos vábilo tak, tma, kleslá do snětí,
to prvé kouzlo lásky a první objetí.
Snad prostodušná byla, jak samotářský květ!
Ba byl jí ilusorní kol všední ruch a svět!
Kus romantiky divné, jak v starých románech
jí duši plnil stále a stále hořel v snech.
74
Jak žádost sama přišla, tak zticha, nesměle,
jí v lících zahořely květiny z úběle,
ó, kolikrát v té chvíli jí duší projel chlad!
Proč přišla sem? své duše se chtěla otázat.
Hle, přišel... Přišel... Jiný, než snila, v hovorech,
vlas řídký kolem skrání, líc vpadlá, v svadlých rtech
vyhaslý doutník v koutku se v žlutých zubech třás’
a vším jak přesycený se zdá ten zníti hlas.
Tak sebevědomý byl, však bez nadějí a tuch,
a nevěřil, co ďábel, a nevěřil, co Bůh,
vše, co jí bylo draho, pohledy znesvětil,
a na otázky všecky svým zlatem odvětil.
Jste krásná, – vždycky pravil. A odvádí si ji,
když líbá ji, když ruce kol pasu ovíjí. –
Že jsem tak krásná, – matka mne mladou prodala. –
Vím o tom, věc jsem pouhá... A zrak v něj vbodala.
75
KRÁSKA
Po pohřbu matky, hned, když osiřela,
u příbuzných svých našla slitování,
jí paní bledá stírala trud s čela
a přísný muž též pohladil ji dlaní.
A brzy v poměr rodiny se vžila,
a postřehla, tu lásky není žádné,
ta vlídnost paní vždy ji rozrušila
a oči muže pichlavé a chladné!
Cos v duši hřmělo jí hned v hlasů steru,
ten poměr nerovný jak se jí hnusil,
jak vzduch ten v síní teplém pološeru
svou vůní hroznou rdousil ji a dusil.
A slzy velké kanuly jí s lící,
když často hrozbou končil den a hádkou,
a děcka pláč zněl v nářek zmírající
a v prosbu ženy tajemnou a sladkou.
Tu jako jed vše přešlo v její duši,
ta nedůvěra v lásku, štěstí, v žití,
a hrdost jakás, kterou sotva tuší,
z těch očí hlubokých a šedých svítí.
76
Jak v bařině květ, když svůj kalich kloní
a hoří, voní jarní doubravinou:
byl čas, by někdo ruku vztáhl po ní,
než uvadne a zmizí pod bařinou!
77
SVADLÁ KRÁSKA
Ji znáte všichni dobře as,
má za sebou již tolik jar,
má dělaný, zahnědlý vlas,
cit choulostivý, v srdci žár,
a její slzy jed jsou vřelý,
smích její žahadlo,
jak podzimek je zatemnělý,
když listí napadlo.
Je ideální; zítra, dnes,
jí praktický se hnusí muž.
Jen rokokový její pes
se k šatům jejím tulí úž.
Ji tíží doba elektřiny
a krisí, rozvodů,
ruch strojů, kladiv, kovadliny,
vzrůst bank a obchodů.
Jí lékař se kdys nelíbil
a profesor byl pedant zas,
jí příliš suchý soudce byl,
a statkář hloupý, prosím vás,
co tedy dělat? – Hrdá dáma
sestárla po letech,
a v posled zbyla sama, sama,
v svých nesplněných snech.
78
Dětinským hlasem, koketa,
se mazlí s psem, jej zdvihá k rtům,
karkulky dětské uplétá
ku dobročinným účelům –
kdo věřil by, co zmůže vráska,
kdo z lící by to čet‘,
že byla to kdys vskutku kráska,
po níž se bláznil svět?
Jí šestnáct let též bylo kdys,
jak tobě, dítě, jež mám rád,
však světská černovláska tys
a jí vším býval vzdušný hrad,
a ona stárla, stárla rokem,
však ideální žár
ten mládl jejích snění tokem,
ten nikdy nesestár’.
Ba dosud myslí častokrát,
že můž’ ji štěstí navštívit,
jak v dětských letech v duši pad’
jí pohádkový, hvězdný svit;
zas v říši fantomů a duchů
a bájí zlacených
noc mnohou prosní, v mrazném vzduchu,
co sníh vlá v kotoučcích.
Sní o milenci podivném,
má rapír, biret s clonou per,
má lýtka v triku zlaceném,
jdou spolu v chodeb tichý šer,
79
má kabát s lokty stuartskými,
– však brzy s úžasem
sny prchat zří a zjevy s nimi, –
eau de Cologne rychle sem!
Neb zdá se jí: na šedáku
v jezdeckých šatech jede v cval,
tak jede, nudu ve zraku,
vše naproti, hle, generál,
jsou spolu dávno zasnoubeni,
jak statný je, ač stár,
jak něžně hledí v roztoužení,
a tlumí lásky žár.
Sní: pod balkonem ulice,
že milenec se prochází;
v arkýřů, vížek směsice
co stříbra luna rozhází!
Slyš, zas tu serenádu zníti,
ó nevěst čase ty,
kdy možno vysmát se a jíti
se ukryt za květy!
Ó dámo, která stárneš dnem,
zde v světě nemůž’ nikdo být,
by moh’ ti v stáří ctihodném
tvé blouznivé sny nahradit!
Ty nevědouc, co život pravý,
slast, zoufalství a tíž,
jak přebytečný stín v hrob tmavý
se jednou uložíš!
80
SLEPÁ
Na okna prudký odstín jí padá
s okolních vysokých střech.
Ona tak sedá u okna ráda,
svět má jen v mlhavých snech.
Zdola se břečťan vyšplhal stinný,
kopřivou rozbujel dvůr;
nápěv sem někdy zabloudí líný,
nebo let večerních můr.
Družky se všecky provdaly záhy,
dopisy zřídka tak jdou!
Ona jen zrak si utírá vlahý,
vzpomínky v duši jak vrou.
S okna se chýlí, vadnoucí růže,
opadly květy a list.
Kdo pak tu tesknost vybásnit může,
kdo pak ji může jen sčíst!
Nakloň se v záclon krajkoví bílé,
nakloň se do okna blíž!
Měsíc tam svítí v pozdní tak chvíle,
zlatí tvé oči jak sníš!
81
Svitne-li v okna blysknavou hranu,
vždycky to zachvěje mnou,
jak by tam svítil v hlubokou ránu
po léta nezhojenou!
[82]
V RÁMCI STÁLE STEJNÝCH DNŮ
[83]
JARNÍ
Zas je jaro, po náměstí blesky slunce křížem planou,
zeleniny zápach ostrý cítíš vláti v ulicích;
jaké je to jaro v městě s lící zpola ustaranou,
sotva že se vzpamatuje řada stromů zakrslých!
Jen snad pro tu toaletu v města střed jde beze slova
pro ty šviháky a dívky, by jim lehký slušel šat,
aby hlučné promenády při hudbě zas počly znova,
aby starce kočár odvez’ v zkvetlých stromů vonný chlad.
Ač již mnohý humorista pro jarní mne píseň tepe,
nejsem přec tak blaseován, by dnes nezachvěla mnou;
v kioskách když vidím zvláště prodavačky smát se lepé,
z ulice když vidím stráně zelenat se nad řekou!
A pás mlhy zlaté splývá s domy, mosty, s vížek řadou,
květnové to ráno kráčí, tajná všude chví se zvěst;
v sadech staré restaurace kmitly stromů cháskou mladou,
ba i židle schystány jsou, neb již večer teplý jest.
A jez kypí, rozpěněné vody dolu burácejí,
vlny, mladé tanečnice v krajkách pěny chopil vír,
v bok jich nahý slunce svítí, tříští barev jen se chvějí,
chvějí se a burácejí v kapkách jemných jako pýr.
85
Fialové mlhy ještě nad řekou se táhnou v dáli,
báně věží světélkují, všecko objal slunce svit,
čistý azur celý obzor, celý obvod města halí,
vše je svěží, vše je mladé, sadů vzduch je vůní spit.
A mně tak je jako dívce, v prvý ples jež právě kráčí,
o tom sním, co může přijít, nejasnou jsem touhou spit;
jaro, jaro, usmívavé, podobno jsi rozsévači,
místo zrní házíš paprsk v duše mojí sladký klid!
86
PODOBIZNA
Pleť má tak bledou, žlutí zdá se hrát,
a oko černé z dlouhých plane řas,
tak lesklý má a kučeravý vlas,
jak noci lesk by s vůní svou tam vpad’.
A před zrcadlem vědoma svých vnad,
jak kroutí se, uchvátí kouzlem vás,
krok houpavý a elegantní zas,
i náhlá veselost i náhlý chlad.
A s neklidem koketních tanečnic
si sedá, nožkou prudce houpajíc. –
A hovor chorobně tak vleče dál,
pln akcentů a neskončených vět,
a pláče hned, když jsi se nejvíc smál,
a vysměje se, že bys plakal hned.
87
PARTIE Z KARLOVA NÁMĚSTÍ
To staré náměstí mám z jara nejraději,
ten park, kde akát zkvet a rudý plane hloh,
vždy k sedmé z večera, když paprsky se chvějí
svou září poslední a mrou u chodců noh,
a v kapkách drobounkých, chladících vodometů
zmírají znenáhla a tříštějí se v letu.
Mně ruch je příjemný, vždy za večera hlučný,
a hovor mediků a promenády dám,
smích kdesi v zákoutí tak rozmarný a zvučný
ve stínu laviček, jež kryje stromů rám,
ty bledé čtenářky, jež právě dočítají
s kloboučkem moderním a štíhlou svojí tailí.
Tu vždycky myslím si, jak je to krásné asi,
v ten čas teď milovat a blouznit, dopis psát,
být dámou mladičkou, jež tušuje si řasy
a s mladým elevem se denně scházívat,
pak na rozchodu již s plachostí roztomilou
se nechat políbit a ruku tisknout bílou.
Pak doma toužit, mřít a chodit roztržitě
a v pensionátu mít stálý neúspěch,
a věrnost přísahat a často plakat skrytě,
šít příliš nedbale a chybný klásti steh,
mít závist přítelkyň a poslouchat jich vtipy
a od slz mokré mít zástěrky oba cípy.
88
A často myslím si, co lásce té vše stačí, –
jen hovor příjemný, jak rychle běží čas,
že včera v divadle kus krásný byl až k pláči,
a dnes že bábovka se připálila zas,
že teta zlostna je, – ó, lásky divné snění,
úsměvy, pohledy, – a dlouhá pomlčení.
O, mně tu každý den přec smutno neskonale,
se starým pensistou když mám tu rendez-vous,
jenž doma kaktusy pěstuje k Boží chvále,
a jeden exemplář mi nutí v úsměvu; –
chce dát mi slavíka, jenž „dvacet slok“ již zpívá,
a s dárce úsměvem se na mou vděčnost dívá.
Však mně tu teskno tak a smutno zdá se přece –
po lesích venkovských, kde bych se zatoulal,
po známém přívoze a po zapadlé řece,
kde, rybář vášnivý, bych celý večer stál
u korku rudého, a pozoroval z ticha
šum růsti rákosím, kde vlna lká a vzdychá.
89
ZOŠKA
Strýc starý s vousem zcela šedým,
v lenošce z proutí pletené,
vždy s tabatěrkou, s šátkem hnědým,
jenž stínítko měl zelené,
pak jeho žena usmívavá,
vždy příjemná a vždycky zdravá,
s účesem hladkým na čele,
mne čekali vždy s neděle.
Hrát na klavír a čaj pak píti
a na venkov si vzpomínat,
a pensistovi vylíčiti,
jak voní les a zkvítá sad,
pak Zošku, vnučku jejich malou,
vzít s lhostejností neskonalou,
když tulí se, kol krku vzít
a nechat se vždy políbit.
Jak učí se a jak si hrává,
co čte a jídá nejraděj,
a v kolik hodin časně vstává,
toť celých našich rozmluv děj!
Jak z počátku ty věci všecky,
pleť bezvadná a nosík řecký
a brvy s leskem havraním
mne nudily, já smál se jim.
90
Můj Bože, jednou jak jsem žasnul,
když večer letní klesal níž,
pruh slunce oranžový hasnul
a na zahradní padal mříž!
Mně dospělou se poprv zdála,
ta ručka její byla malá,
já všim’ si, jak má krásný vzrůst
a úsměv sladký kolem úst.
A při pianě, divné děcko,
mi Beethovena počla hrát,
neb věděla, že nade všecko
sonaty jeho mám tak rád!
Tak usmívavá je a klidná,
jak duší jen by žila, vlídná,
a zamlklá v každičký den
je plna pro mne sladkých změn.
Ach Zoško, teď již jinak bývá,
teď kradmo zlíbám ten tvůj vlas,
ba často již se připozdívá,
když pokouším se zas a zas
hrát na klavír a čaj pak píti
a pensistovi vylíčiti,
jak voní les a zkvítá sad,
a na venkov si vzpomínat,
bych zlíbal žár tvých plných retů
a psaníčko ti tisknul v dlaň,
a k hlavě tvojí zblížil v letu
svou rozpálenou, snící skráň,
91
ach Zoško, teď již jinak bývá,
ba často již se připozdívá,
když pokouším se zas a zas
jen kradmo zlíbati tvůj vlas!
92
PANNÁM, JEŽ MALOVALA STARÁ CHŮVA
Mně tak se črty tužkou v mysl vryly,
že ještě znám je, křivé, neumělé,
ty krajky kolem čar, to péro chvělé
na klobouku a sluník roztomilý.
Z čar rovných obrázek, je stvořen v chvíli,
kalhotky dole ovroubeny celé,
že smíchem bys se neudržel déle,
kam s nestvůrkou tou stará chůva cílí.
Leč dobře jest, když při hovoru, čaji,
učený hostitel nás nudí zvykem,
vzít dítě na klín, s nímž si zřídka hrají,
jež zaraženo v ovzduší je takém,
a pannu nakreslit s tím slunečníkem
a na smích děcka hledět chůvy zrakem.
93
ZIMNÍ VEČERY
Sníh drobný schvívá se na začernalé domy,
vzduch ostrý do tváří jak růží nadýchá,
park zpustl znenáhla a opadaly stromy,
a únor ke konci již valem pospíchá,
po kluzkých chodnících jak večer padá k zemizemi,
se světla mihají a lidí shon a vír,
zní rachot povozů bílými ulicemi
a všecky postavy pokrývá sněžný pýr.
Salony plny jsou, by rozhovor se předl,
by slečna Ninetta svůj rozvinula hlas,
zapadlý umělec by ku klavíru sedl,
by krásek mladičkých okouzlil zlatý vlas;
by mladý debutant se zabil premierou
a v sněmech poslanec zas kývat mohl dál,
umělec na ledě by odnes slávu sterou,
snad proto zima je a krutých mrazů pal.
Ve vlažných pokojích při hovoru a čaji,
při lampě domácí a všedních starostech
teď celé rodiny as denně usedají,
a z oken heboučký svou vůni dýchá mech,
stín drátů ve dlaních se dívkám zrychla míhá,
co z druhé komnaty tón klavíru sem vpad’,
kde s pravou únavou tón líné tóny stíhá,
neb mladý studentík se cvičí škály hrát!
94
Však i to omrzí a dívkám smutno bývá,
vždyť tolik zábav je a tolik koncertů,
tu na Žofíně ples, tam nový tenor zpívá,
však otcům praktickým nebývá do žertu,
tu zase Čajkovskij, – zas třeba nových šatů
a nových šátečků, jak chce to moda mít,
a otce přemluvit je třeba v lstivém chvatu
a krisí obchodních dbát málo a přec jít.
Neb v družné večery se na kluzištích míhat,
při světlech zářících kde hraje kapela,
svůj román zapřádat a štěstí svoje stíhat,
až noc se ze všech stran nad městem zatměla,
pak domů s úsměvem po boku muže jíti,
jenž pro vše měl by sluch, pro smích i neštěstí,
pro kočku rezavou, jež umí z mísky píti,
pro tetu nemocnou, jež dům má v předměstí.
Ó zimo zdlouhavá, když zuří večer kletý,
s přítelem lyrikem v kouř kavárny jdu rád,
jenž čítá žurnály a překrucuje věty,
na hloupé básníky naříká tisíckrát,
chce nový, zdravý tón by z každé řádky čišel,
a všecky přátele chce zvěšet na stromy,
chce román napsati, jenž vstříc by slávě vyšel,
ba celé století svou váhou ohromí.
Ó dlouhá odpůldne! Ba pouštím knihu z ruky,
zřím v šeré chodníky a slýchám vozů ruch,
křik zmrzlých hadrářů a kolovrátků zvuky,
šum sterých kročejů, jenž z ulic hučí v sluch!
95
V sousedství hodiny než šestou budou bíti,
než lůžko odstele stařena šedivá,
s tím krokem šoupavým, jenž ve mně starost nítí,
mně nudně k zoufání den celý uplývá.
Jak budu zase rád až přijdou prví ptáci,
až březen uplyne, až budu sám a sám
alejí kráčeti, jež do lesů se ztrácí,
svým oddán hloupostem a bludným myšlénkám,
až v kouři doutníku plán spředu lásky nové,
neb hezká bruneta mne může okouzlit,
jež rozmar měla by a zoubky perleťové
a vlas jak černá noc a zcela žádný cit!
96
ZIMNÍ SUJET
Ve vločkách, v pýří sněhu tak zpola zahalené
spí město s chrámy, arkýři,
jak vichr k obličeji sníh třesoucí se žene
v skla kandelábrů zavíří.
Jsou bezlisté již stromy, jak bázní se mi chvějí,
větvemi zticha kývají,
bezlistých snětí stíny lehly si do závějí,
jich rysy v jedno splývají.
Již k vánočnímu hodu se valně připozdilo,
vše kypí skladů nádherou,
vše pařížského vkusu je filigránské dílo,
hle, modravých lamp řady vrou.
Ty cítíš zvlhlé, puklé jak kaštany tmou voní
na rozích ulic setmělých,
co prodavač, ten samý, v též čapce jako loni
si hvízdá v skocích veselých.
Zříš kočárů shluk cestou se kupit před paláci,
lokajů pomluvačný kruh,
řad stínů v oknech tančí a mění se a ztrácí
a hudba provází svůj sluch!
97
Ba, vánoce se jistě již valem přibližují
nad posněžených stromů řad;
teď otcové svým dcerám, svým kráskám přislibují
shawl moderní, plesový šat,
teď dlužno také hledat a prosit protektory,
zas k srdcím chudých sklenout most,
večeři schystat slušnou a stromek pro ty tvory,
jež jindy nezná společnost.
98
CAUSERIE ŽOFÍNSKÁ
Ve krajek bílé třísni
a v měkkém mušelinu,
půl ve světle, půl v stínu
se dámy míhají,
při hudby bouřné písni
v kruh páry splývají;
na muže zavěšeny
unyle, vábivě
zde tancují ty ženy
tak vášnivě!
Na parketách se stíny
houpají, kolébají,
jak vír by schvátil v taji
divoce listí v chvat,
jež sprchlo s doubraviny
do vlhkých, lesklých lad.
Jen v křeslech staří páni
a dámy usedly,
byl vlas jich v žluté skráni
sníh ubledlý.
Co rozmaru a pýchy,
co lásky, rozmluv žvavých,
co žertů vysmívavých
v noc jednu uslyšíš,
vějířů rozruch tichý,
99
co matných ucítíš
parfumů, zvadlých květů,
co žhavých pohledů,
než v divém, vírném letu
noc míjí k posledu!
Co kniha je a věda?
Ji student nechal býti,
tou rozkoší se zpíti
on chvátá věru rád,
vždyť tu, již stále hledá,
dnes může zobjímat, –
však v mansardě své chudé,
již bída zná a trud,
sám zítra s knihou zbude,
zas opuštěn a chud!
I úředníček malý,
profesor s vážným krokem,
okouzlen hudby tokem
se vrhá v bujnou směs;
i rada vše to chválí,
neb zapomíná dnes
na noty, indorsáty,
platební rozkazy,
a galantností jatý
se s dámou prochází.
Se sklíčky v oku stojí
dav štíhlých důstojníků,
a dle starého zvyku
100
germánsky žvatlají,
pak kdesi v předpokoji
své vtipy spřádají;
při zákuscích a víně
si na hru vzpomněli
a usedají líně
na rudé fauteuily.
Ta drobná, milá šička,
vždyť jako já ji znáte,
má vlasy hnědozlaté,
se stále usmívá,
vše, líc, sklopená víčka
vějířem ovívá,
jak krásky nejbohatší
je štíhlá, hezoučká,
má pohled nad vše sladší,
tak křehká, tenoučká!
Těm, jimž den v bídě letí,
ba celé dlouhé týdny,
je uchvátil proud vlídný
těch zábav v náruč svou,
od kolébek a dětí
v síň světly třpytivou,
a z rozervaných rodin
je osud vyhnal sem,
těch málo pěkných hodin
žít opět přeludem.
101
Směs dragantových hraček
již k ránu vše se míhá,
pobledlost, údů tíha,
se hlásit počíná,
a s těsných šněrovaček
květ padá do klína.
Hle, páry zaprášené
již opouštějí sál,
jich nervy rozechvěné
kýs nudy záchvěv jal.
A vyjdeš... Všude páry
se valí; hle, již svítá,
sníh ostře ve tvář lítá,
a konec všemu již,
ty stromů obrys charý
a Žofín opouštíš.
V ostrova břehy stinné
vln bouř zní s vichřicí
a šerá pára vine
se z řeky kouřící.
102
TOUHA PO DOMOVU
Po sestře vzdálené vždy steskne se mi náhle,
cit jemný, pokrevný já cítím v žilách bít,
já chtěl bych na chvilku své srdce zapřít sprahlé,
a štěstí, žaloby i smích z rtů jejích pít.
A z lící oválu se zticha rozpomníti
na tahy matčiny tak živě, živě zas,
na vážného si hrát, však znovu rozohniti
se ku hrám blouznivým v podzimní, sněžný čas.
Jí límec bobrový a čapku koupit hnědou,
neb bílou kočičku kol krku kosmatou,
do noci prosedět s tou dobrou neposedou
a karty vykládat, když jizbou snové jdou!
Snad otec stařičký na čele ani chmury
za klavír usedna by přemluvit se dal,
a chvíli hledaje na stránkách partitury
by Griega navrhnul a se zálibou hrál,
jak jarní břízky kdes by ševelily zticha
a motýl houpal se v třeslicích sem a tam,
cos jako zvesela a smutně zas když vzdychá
tou jarní náladou by život proudil k nám.
103
Však zde ti líto dne, jenž navštíví tě v městě,
a všeho líto ti, co dolétá ti v sluch;
kol krámů večerem ty v planoucích lamp deště
když vyjdeš procházkou a tramwayí hřmí ruch.
Co má tě baviti? Lesk skladů květinových,
kamna z dob Ludvíka, či gobelin žlutavý?
Ty hledíš lhostejně na titule knih nových,
nic tebe nevzruší z obvyklé únavy.
Klub když tě omrzel a přátel schůzky klidné,
a srdce před vším už se zvolna zamyká,
naděj, že padne v prach, co směšné je a bídné,
násilím, směšností když novou zaniká,
když státníkova řeč, když píseň básníkova,
když politická stať tě vzruší zřídka jen,
když slabost, couvání a resignace nová
a bombast bláznivý nám všechněm plní den:
Po sestře vzdálené, po otci a tom kraji,
po vsi, kde cestáři v svou tlukou opuku,
po žlutých housátkách vždy steskem se mi v taji,
po varhan pisklavém a hlučném souzvuku,
kde všecky bolesti a rány svého mládí
bych tajně pochoval v střed zlatých duší svých,
jak dečko svéhlavé, jež vyděšeno pádí
v náručí vztažené a usne v polibcích!
104
MALOSTRANSKÁ SKICA
Jak divny jsou mi vždycky ty malostranské domy,
v něž věků dávno prchlých tak děsné bily hromy!
Jak zvláštní zdá se býti sloh barokní a úzký!
Zde jsou tak roztomilé dvou milujících schůzky!
Přes erby jasným zlatem pruh slunce dolů padá
na obry nad portály, již shrbují svá záda!
Ba, mně se často zdává, když v šeru tady kráčím,
že hlavička kdes v okně se mihla letem ptačím,
že pudrem zaskvěla se a růže nach ji spíná,
co menuet zní vážný ve strunách pianina,
co matrony jdou staré v svit sálu pološerý
a skrz lorgnety hledí v rej tance na své dcery,
jimž křížem přes ramena nádhera šátku vzplála,
jak Antoinette kdysi jej v pýše nosívala.
105
PRAŽSKÁ SKICA
kdo znáte hospůdku tak šerou a tak tmavou?
Nad vchodem Turek vstříc ční s přeraženou hlavou,
zeď skulin plna jest, jak věznila by krysy,
a černá pavláčka pod nízkou střechou visí.
Jen temným okénkem v tmu noci pohleď časem
a slyšíš koček vřesk, když měsíc šlehne jasem.
Jak snadno myslíš si v té jizbě primitivní
na zašlý středověk! Vzduch prochvěl zápach pivní.
Sem z venku slyšet šum, jak holub pohne křídly; –
a tlustý hostinský na vyřezané židli
hry v karty zanechav, hle, ospale již zívá –
tak o dlaň podepřen si dříme, hlavou kývá
a časem prohodí, když vezme korbel z cínu
a pije: Pánové,„Pánové, už delší noc je v říjnu!“
106
VENKOVSKÉ MĚSTO
Viz město bez pohnutí, štítů stěny
se pnou nad stromy s květem do běla,
kdes ulicí zní rachot bubnu zmdlený,
prach západem plá v oknech kostela.
Na náměstí, jak zastavím se v klidu,
hned nářečí mne poutá, ráz a kroj,
vše štěstí s každým procítím i bídu,
a s životem jich stálý, dlouhý boj.
A v stínu věže, který zeje tůní
přes domy v dálný obzor ztemnělý,
lip řada prochvěla vzduch sladkou vůní,
na římsy ptáci k hnízdům sletěli.
Kněz alejí tu přejde v černé kutně,
na hrudi uvadlou snět šumných lip,
s ním po boku jak před lety jde smutně
schýlený kantor, v ústech starý vtip.
Na domech erb, na bráně česká slova
tu zbyla jako rádlem zrytá mez,
a co tě baví, je snad škola nová,
v níž bují cizí řeči dávný rez.
107
Zde z konsekvence nevyjde duch města,
ve volbách, přáních, tužbách stále týž,
jím jedna k hřbitovu se chýlí cesta
a všecky pojí zrudlý Kristův kříž.
To město stojatou je vodou, hnije,
čpí ze všech koutů starý, přešlý řád; –
v něm slechneš – čas kdy v ztvrdlé lebky bije,
– předešlé století se ozývat!
108
VÝROČNÍ TRH V MĚSTYSI POKUBÁŇSKÉM
Dle vypravování Jaroslava Heyduka, synovce básníka
Adolfa Heyduka, zrozeného na Rusi.
Kol valů, na nichž buřan, – táhne vůně sladká.
Smích zní a ržání koní, křik i prudká hádka
ze stanů, pod vížkatým chrámem na bazaru,
kde pyramida arbuzů plá v slunce žáru.
Tu z palmového dřeva lžičky zříš a misky,
tu barikády hrnců, u nichž vozík nízký.
Ruch vzedmul se a vzrost’; tam Armén s „rachat lakum“
a rychlý Osětín, jak volnost vzal by ptákům,
řve, kinžal nabízí a se zástupy běží;
teď v arbách dvoukolých s buvolů klidnou spřeží
kol jedou Nogajci a Kalmyk přejde štíhlý;
za branou Kacapa hned licousy se mihly, –
hned krátká dýmčička, z níž mračný kozák dýmá; –
v to hrčí těleza, v níž spilý Kacap dřímá.
Den shasíná; již slunce klesá za předhoří,
jež v dáli Kavkaz huňatý a mocný tvoří,
kde planou paprsky a hasnou v stepi kdesi. –
Noc měsíčná své stíny nad silnicí věsí; –
tam nestich’ ještě ruch: neb mezi vozů řady
při tiché hudbě tančí lesginku svět mladý,
a křepčí v kandiotu, v komarinském, – zpívá, –
na osmahlé a hbité ruce Čerkesovy,
jenž mladým vypráví, jak arkanem se loví.
109
MALOMĚSTSKÉ VÝSTAVY
Ó, jak to blaží mne, jít za letního parna
do města menšího přes tichý, stinný les,
přes polí rozlohy a luka jednotvárná,
a bujné močály a mrtvou, slunnou ves!
Tam cítím vůni hub, jak před okny se suší,
a rozestřený len kol drobných baráků,
tam z nízké kovárny ráz na ráz snivě buší,
a modrý, řídkyřidký kouř se valí v oblaku.
Tak z rána k deváté když dojdeš k bráně města,
zkad pošta obrovská se líně bere vpřed,
hned k velkým plakátům tvá bludná vede cesta,
kde o výstavě zvíš a vír tě strhne hned
na valy zámecké, kde šumí to a kypí,
ruch, hudba, rachot kol, krav táhlý, temný řev,
a pathos řečníků a výstavníků vtipy
a strojů skřípání a rozjařených zpěv.
Tu všecko uvidíš, co český kraj má darů,
ty chvíš se obdivem ty bujné klasy zřít,
to pyšné obilí a ovoce plát v žáru,
ty krásné výběry a nadšený ten lid,
ty vidíš, průmyslu jak přátelé se množí
a stroje obrovské zříš v ranním slunci plát,
zříš dílo zlatníků a ciselérů zboží
a různá řemesla tu vidíš rozkvétat.
110
A jsi tak spokojen, tak volný a tak klidný,
ty blažen popíjíš pod stínem starých lip,
ty prsty do stolu jen klepeš, žvatláš vlídný,
ty máš jen pro všecko svůj žoviální vtip,
a sedíš se správcem a velebníčkem v řeči,
jenž vzepřen o svou hůl tě nutí, bys jen pil,
jenž šňupe pokojně a šeptá, jak se léčí,
co přivez’ bernímu, když v Sedmihorkách byl.
A jsi tak spokojen, ty nevzpomeneš ani,
že všecko, co jsi zřel, je pouze pěkný sen,
že vše je ideál, ten velký klas v svém zrání,
jejž kdosi vybíral z úrody zamyšlen,
že sedlák sedraný u tučné svojí krávy
jenž před jury tu stál tak schýlen, beze slov,
sám ani nevěřil v své štěstí, v kousek slávy
svých snah, ba tušil jen, jak sedraný má krov!
Ba, život veřejný jak Potemkin se spijí
tou nuznou nádherou, – a to je ten náš hřích!
Ó kdo to pochopí, co ran ty masky kryjí,
co lidí zmrskaných a statků vyssátých!
Ó děsné příčiny, já mnoho zla jsem tušil,
jak šel jsem skrze vsi, jež v šeru vymřely,
kde kovář perlíkem již mdlý a znaven bušil,
jak z panských stodol kdes v tmě stroje řinčely.
111
Stesk náhle veliký pad’ na mne jako břímě,
a já si vyčítal, tou pravdou schvácený,
proč jako ostatní ty frase nechytí mne,
jak šťastný moh’ by být můj život ztracený,
jen smutek veliký mne schvátil nenadále,
on blíž se přivalil a nad mou hlavou rost’,
rost’ s písní opilců kdes v temné krčmě malé,
v jich base frivolním se třás’, nezvaný host.
112
PŘÁTELSKÝ STŮL
Jak často společně druh vedle druha těsně
u stolu velkého, jenž knihami jest kryt,
si sednem’ kouříce, samovar zpívá plesně
a lampa v skupinu svůj žlutý vrhá svit,
po práci, po dojmech dnů, jež tak stejně plynou,
své vzkřísit naděje a touhy své než zhynou,
své ruce stisknout zas a myšlénkami žít.
Zas řekneme si vše, co týden pohřbil, zrodil,
kdo slovo pravdy zas v lhostejnou dobu vhodil,
my řekneme si vše... Kdo moh’ by zradit nás?
Tak nervy osvěžit a promluvit si spolu!
Pak ještě z Tolstého si přečíst kapitolu
a v tichu nesměrném poslouchat pevný hlas
a oka nespouštět z tmavého kouta stěn,
tou hudbou prostých vět, tou pravdou tvrdou, ryzí
a žití nahého mistrnou analysí
a vnitřním teplem zas růst k činům, uchvácen!
Tak v hádkách vášnivých a v bouřných projevech
my učíme se znát své vlastní tajné hnití
a pouhou dedukcí my mnohý ostrý šleh
na vlastní chorobu, na vlastní shrnem’ žití,
my učíme se znát, co hnije kolem nás,
tím spíš, by dobré vše v nás jásot probudilo,
a hledat příčiny zla, které zkupil čas,
jež všecko ztežují, snah zárodky i dílo.
113
STARÁ VZPOMÍNKA
Kdes na stanici, večer se tměl,
na vlak jsem čekal v snění,
s verandy břečťan větrem se chvěl
a smíchu veselé znění,
a letní noci vlažný chlad
vál tiše po peronu,
jen v cinkot sklenic časem vpad’
hlas pronikavých zvonů.
Chvílemi signál rudý se mih’,
a půda, ta se třásla,
pak zase dusot v dálce stich’
a barva jisker hasla.
Záclony v oknech větru dech
rozčeřil v lehkém vzdutí,
a na nich stínů ruch a spěch
se mihal v světla žluti.
Byl peron prázdný v mžiku zas,
krok v dálce jen duněl chvatný.
Však hle, tam v koutě v lampy jas
stín starce se rýsoval matný,
to rolník starý, shrbený byl,
zřel klidně nocí stmělou.
Já blíže sed’, jej oslovil
v tu chvíli osamělou.
114
A sedláček si nesměle ved’,
s tou prostotou, jež vzruší,
na tíhu let svých zapomněl hned,
a sdílnou když zřel duši,
hned zabočil na svoji ves,
na okruh polí šerý,
na ženu, jež ho čeká dnes
z křtin u provdané dcery.
Skrz zuby plivna se odmlčel
a jak se dech mu krátil,
a v starých prsou chřestivě zněl,
zas ku své vsi se vrátil,
a prostřední pak zdvihnuv prst
s důrazem pobožnosti
vzpomínek probral plnou hrst,
vždy s chválou minulosti.
Kde pak je všecko? Teď sedlák chud
zápasí jenom s dluhy,
teď řemeslník je ušlápnut,
za jedním hyne druhý,
vše továren je otrok teď,
a na buben jdou statky –
ba k pěkné bídě dětí smeť
to dochovaly matky!
A Pánbůh ví, že stále víc
se nedostává chleba!
Než v krčmě vždy je jako mšic
těch, jimž ho nejvíc třeba!
115
Však já už sklízím s pokojem
a pomodlím se za to,
a slovo boží každým dnem
přec je mi nad vše svato!
A zase svraštěný prst svůj zdvih’
a odmlčel se chvíli.
Cos chmurného ke mně z těch vrásek a rýh,
z té hranaté hlavy se chýlí.
A já se zachvěl, jak drsný ten muž
děl s resignací temnou:
Však už jsem stár a dlouho již
to nepotrvá se mnou!
To bylo v stanici jižních Čech,
a je už dávno tomu.
V srpnových vlažných večerech
v té ostré vůni stromů
a v záři hvězd – já vzpomínám
na ovzduší neznámých tratí
a toho starce před zraky mám,
jak navyk’ si žalovati.
116
PÍSEŇ MINULOSTI
Vlak zastavil... Jdu městem známým zas,
byl prázdnin právě čas a pustá škola,
a práhly stromy, slunce padal jas;
mně zdálo se, že mládí mne tu volá
v ten konec prázdnin... Známé domy malé,
a nudné, hnědé, s parkem bez ruchu
mně cizí byly, cizí neskonale,
i stromů mdlá ta vůně ve vzduchu.
A nikdo ze známých tu nešel kol;
ni profesor, jenž flétnu hrával z šera
v lenivém taktu, v kterém dřímal bol,
v tom okně tam, jak by to bylo včera
se dosud neozval, ni známé dámy
tam naproti se v okně nezjevily,
a soudce stařičký, mně dobře známý,
tu nešel alejí v tu právě chvíli.
Snad také vás by náhlý schvátil žel.
Mně bylo sladko tak se znova klamat,
a jak bych usednout zas v škamna měl,
a odříkávat zas to amas, amat,
ve školní budovu já zbloudil zase,
na známou vyhlídku se v stráně díval;
stesk zdál se zníti v cvrčků tenkém hlase,
stín školní zahradou se sem tam kýval.
117
Tu třída naše stará bývala,
hle, písmo nad ní žluté v prachu leží,
po dveřích skvrna slunce splývala
a pruhem světla jako když to sněží;
ba byl to vzdorné republiky kvas,
co nadějí tu kypělo v svém květu –
ach, tolik už jich asi spálil mráz
a kolik se jich dochovalo světu?
Vy drobní přátelé z těch dávných let,
vy dobří hoši, kde ten humor starý,
ty tance hloupé a ten úzký svět
a neznámé a poetické žáry,
ty ideály, řeči nejasné
o abstrakcích, jež mládí nejlíp sluší,
studentská láska, na niž neshasne
snad nikdy upomínka v hloubce duší?
Ah, to vše pochováno, zemřelo,
kdy posledně jsme vyšli z dusné školy,
nám bylo volno tak a veselo,
z nás nikdo nevěděl, jak život bolí!
A když ty dveře navždy zamkl klíč,
skříp’ jistě truchlivě a skřípnul temně,
jak tušil by, že život jako míč
nás rozhází tak do všech koutů země,
a že se nikdy mladost nevrátí,
dny přijdou práce, zápasů a bojů,
že starost o sousto nás zachvátí,
– že budem kolečka dunících strojů,
118
jež zrezavěny jednou, pod prachem,
vypadnou samy v bouřné písni práce,
by na těch samých místech rozmachem
zas hřměly doufající generace!
119
TROCHU HUMORU I STAROSTI
[121]
DIVOCH Z VENKOVA
Ve starosvětském kočáru ji vzali do města.
Bylo to už po jaru, déšť byl, mha, necesta.
Nesměle zprv seděla! Jí šestnáct let je as.
Ale oči z vesela tak zřely stínem řas.
Bonbon, hračky, obrázky rozdala dětem všem,
všecky na jich otázky zlíbala s úsměvem.
Styděla se, špulíc rtík, by se jí nevysmál
o rok starší studentík, jenž vážným se tak zdál.
A když sedla k pianu, (ba, smát se, byl by hřích!)
hlavička tak na stranu se svezla v rozpacích!
Ale večer, druhý den jí bylo smutno tak,
vzpomínky a sladký sen jí vlhčil tmavý zrak.
Třešně rudnou v aleji, teď voní každá mez!
Chtěla by tam raději se vrátit ještě dnes!
Ale pak vše přechází... Už není nesmělá,
studentíka provází na klavír z vesela.
Často vjede v jeho vlas, když zrady netuší,
vzdoruje mu ráz na ráz, jej v lekcích přeruší.
123
A když teta domluvou se vadí, – po chvíli
knoflíky, jak řadem jdou, jí řeže s mantily.
Aneb vzlyká škytavě, cos kreslí, nos hle, zrak, –
pak dí tetě pichlavé: „To ty jsi. Dobře tak!“
Jaká pak to pohova, dí teta častokrát,
divoch je to z venkova, kdo pak by ji měl rád!
A když vzlyká, pláče jen, tu vždycky naposled
studentík jde usmířen jí zlíbat žhavý ret.
A co hříšná, tetu svou jde objat, vášnivá,
do šálků ta právě dvou jim kávu nalívá.
124
PŘI PARTII
Sychravý podzim v okna bije,
čas při šachu jde v myšlenkách,
čaj zlatý z číší štíhlých kouří.
Jak dlouhým je ten každý tah!
Profesor šedý se svým tchánem
si sedá vážně k partii,
a s úsměvem tak sarkastickým
tah mistrovský vždy zapijí.
Jen křesla houpací se ozvou,
pak ticho zase na chvíli,
se stropu velká lampa hoří,
a krb jen časem zakvílí.
Před krbem ve fotelu rudém
tak sama paní usedla; –
jak od sňatku líc její snivá,
jak uvadla a pobledla!
Ba práce v rukou roste zvolna,
jak v šachovnici každý tah,
čas prchá více v zpomínání
a v rozmaru a ve slzách.
125
Ó jak je ráda, když je večer,
a nemusí již poslouchat
výklady suché, pedantické,
ni přísných řečí nudný chlad,
ni zmínky, jak se rheuma vrací,
logiky nové přednosti,
jak mládež autoritu mučí
svou tvrdohlavou leností!
Tu vzpomíná zas prvých lásek,
a plesů, hudeb vířivých,
a parků starých, zasmušilých,
a stezek, listím pokrytých,
a přísah starých, jež se zdají
bít v okna s větrem o závod,
jak ptáků křídla zlých a dravých
a netopýrů děsných rod
na rakev, jíž byl salon šerý,
jenž srdce její pohrobil,
a urval mladým srdcím navždy
a starci dal je za podíl,
jenž netečně hrál šachy dále
a jen to zbožné přání měl,
by matem zničil protivníka
a rheuma chvíli zapomněl,
126
jak o její by hrál tu mládí
a krásu, jež se rozvíjí,
ba o sny též a tajné touhy,
jimiž se v snění opíjí!
127
NOVÝ BYT
Byt nový vyhledal, jen úzké čtyry stěny.
Dům vápnem vlhkým pách’, na podzim dostavený,
svou přídou úpravný, fasádou ozdobenou,
a lákal chudinu svých bytů levnou cenou.
Svůj skrovný nábytek v kout zvolna rozestavil,
tu zas vše překládal, tu rovnáním se bavil,
a hvízdal potichu... Dvé starých barvotisků
po stěnách rozvěsil, „Krajinu zimní“, vísku,
jak sníh ji zasypal, jak cestou osamělou
na saně jedoucí se vločky sněhu stelou,
pak „Léto“ prahnoucí v nezvyklých barev směsi,
s obilím žloutnoucím a s mlhavými lesy.
Pak, by se poohléd’, se schodů sešel hbitě;
skla oken barevná se leskla duhovitě.
Na dívky padal žár, jež v čtvrté patro spěly,
jich hlasy zvonkově se dlouhou chodbou chvěly;
pak tělný jakýs pán šel žoviálně kolem,
se svazkem zelenin a chřestem, karfiolem,
pot s čela utíral tak spokojen a klidný.
Ten dům byl veselý, tak příjemný a vlídný,
a slunce vesele na římsách plálo všude.
Zde život, myslil si, všem šťastný, klidný bude!
128
Pak zašel do ulic...
A nezřel již, v tu chvíli
jak do mar před domem rakvičku uložili.
129
REKONVALESCENTKA
Na postýlce slabá tak leží,
a sotva že odpoví,
svou hlavičku pozdvíhá ztěží
z bílého krajkoví.
Tak stále si s prsty jen hraje,
jak z vosku ty bezbarvé jsou,
a uprouc zrak do oken, ssaje
vzduch s letní pohodou.
Jen přijde-li přítelka stará,
jíž šestnáct jak jí je let,
cos v oku jí teplého hárá
a úsměvem chví se ret.
Prs vlní se zlehka a zvolna
a ruměn se na líci mih,
i vráska ta na čele bolná
zmizela v paprscích.
A matka ta starobná, zase
jak vítá úsměv ten!
Jí zdá se v tom slunečním jase
zas nádherný dnešní den!
130
Hned šatečky šije jí dvojí
s tou bílou stuhou jak sníh. –
– A zatím zase se bojí
těch probděných nocí zlých!
131
NEDĚLNÍ ŠATY
Když jaro prohřívá zdi předměstské a sady,
co ruchu v ulicích a v parcích co je vnady!
Já rád si vycházím a do vlažného vzduchu
dým ssýlám doutníku a pozoruji v duchu.
Zřím v krámku maličkém, jenž je tak zastrčený,
kde vše tak chatrné, kde levnější jsou ceny,
před prádla balíky a kartonů a šátků
a krajek žlutavých stát s dítětem svým matku.
To v jejím náručí si brouká, nožkou třepe.
Však ona za chvíli, by vybrala si lépe,
je kupci pochovat dá hovorná a smavá,
jenž brejle na čele, mu lesklou hračku dává,
své zboží chválí zas a smíchem děcka jatý
sám dlouho vybírá mu na nedělní šaty,
a rety hrubými když tkne se jeho skrání,
dí: „Že tak hezké je, vše za polovic, paní!“ –
132
HRNČÍŘ
Dnes v jitra úsvitu vstal rozespalý,
do lehkých škorní obul nohy bosé;
luh oknem omženým jen hořel v rose
a lesy daleko v dne růžích plály.
A za stroj k práci svojí usedaje
jím pohnul v ráz, že skřipot zazněl líný,
jej roztočil, až jiskry bleskly z hlíny
a zlatem hrály nádob vlhké kraje.
A z blízkých pastvin u vyschlého splavu
krav stádo šlo, kde v olše stín si lehal,
jim do boků květ rudé vrbky šlehal,
stvol skvrnitých a dutých bolehlavů.
Jen okna vánkem časem zaskřípěla.
Králíků smečka vířila tu kolem,
že k smíchu to, když hrála s trávným stvolem,
neb se střevícem kankán prováděla.
A teď jde dívka... Dobré jitro dává,
a s ní se smějí celá slunná lada,
kus trávy dá, neb králíky má ráda,
nad okna révoví se kloní smavá.
133
By viděl líp, hned vezme okuláry;
líc holá zaplane v nach purpurový,
a vdovec mrzutý cos honem poví
a hubená tvář v oblé vzrůstá tvary.
A že je svatý, pobožný a mravný,
ku skříní zčernalé hned skočí stranou,
Rodičku Boží dá jí dotýkanou,
ten poutník svatohorský, neunavný!
Leč kolem právě manželé jdou mladí,
a babka jaká... Řeči z toho budou,
že on je stár a že si vybral chudou,
a že to neschvalují kamarádi.
Leč pomluva proud lásky nezastaví,
neb krb je chladný, jizba bez kolébky,
ba není mluvit s kým, vlas hladit hebký,
a ženich starý, ten je tvrdohlavý.
Neb na dnešek se divná věc mu zdála,
že nebožku zřel, jako živou kdysi,
s ním seděla, s ním z jedné jedla mísy, –
– a ke sňatku své svolení mu dala! –
134
Z VILLEGIATUR
Ó kouzla villegiatur, kouzla plání
v červnových bouřích, s teplou vůní lesů,
vod zátoky! Jíkavý vzkřeku kání,
a šume trav, vás v hloubi srdce nesu!
Jen z města, z města šedých, parných ulic
vy boháči a krásky bledolící,
příroda volá zkvítajíc a bujíc
do lázní, na vsi, v malá města spící!
Rozkošné vily vtkány v ranní páru,
hluboké lesy a svah květných tratí,
park chladný, vše, co kolem plane v žáru,
hle, v červnu parném kouzlem duši schvátí!
A líné pošty a kočáry v letu
na silnicích kol zašlých samot jedou,
měst branami, jež plají v stromů květu,
červení tašek a zdí barvou šedou.
Oživly vily... Klavír děsně kvílí
zpod žalusií do parného vzduchu
much plného v polední právě chvíli; –
teď zvonivý smích doléhá ti k uchu.
135
Hle, v parku dívka s knihou v trávě leží,
s přimknutým zrakem v jepic bzuku zívá.
Ta sladká lenost, kdy stín stezky střeží,
kdy ve zdi cvrček tenkým hlasem zpívá!
Vzduch nehnut spí, je těžký, bez vibrací,
jen kočár cestou klikatou je zříti,
za plotem v parku jak se v prachu ztrácí
v dál tmavou při psů štěkotu a vytí.
Teď dandy jde, pln děsných, nudných tlachů
po boku dívky s rudým parasolem,
zlořečí parnu, pleti své a prachu
a jednotvárnosti, jež táhne polem.
Za nimi maman s papa rozčileni,
neb účtů kritika je nad vše baví,
kuřata drahá, pivo k nesnesení
a hostinský, bandita z Abruzz pravý!
A já? Vše v městě, nudném přečkám městě!
Však v náhradu, až přítel můj se vrátí,
mi lhaním o dívkách a lovech, cestě,
tu dlouhou jeseň bez milosti – zkrátí!
136
DOMÁCÍ PLES
Jsou jen tak v domácím šatu,
v střevíčkách neslyšných zpola,
v tanci a reji a chvatu
vtisknutou do paží páž!
Ihned tě k tanci to volá
a ty již neodoláš.
A již to v klavíru kvílí,
školácké tony a duté.
To slečna Irma se chýlí
na klavír, jenž je už stár,
ruce ty svadlé a žluté
dávný zas pronikl žár.
A hle, ta divoká Bábi,
nosík svůj vyhrnut, v touze
černým svým zrakem tě vábí,
drobnou svou postavou v let,
dívá se koketně, dlouze,
nervosně chví se jí ret.
A Lila hrdá a bledá,
jízlivá, s učenou tváří,
už jen tě pro sebe hledá,
a že tě zničí, buď jist,
netančí – a jen se sváří,
historky z pomluv zná příst!
137
Růža se směje a směje
při prvních úderech tónů,
rudá hned sukénka z reje
noří se, točí se v chvat,
a jak jen dozvuky zvonů
smích její v srdce ti pad‘.
Umlk‘ již klavír. Smích zvučný,
vějířů slyšet je vání,
druhů mých rozhovor hlučný,
kteří se o kvapík prou,
co slečna Irma jen skrání
přikývne pobledlou.
Ó slečno Irmo, vy snivá,
v čelo jíž usedly vrásky,
po jejíž vlasech už splývá
jakoby napadlý sníh,
konec teď vzletu a lásky,
viďte, již neláká smích?
K radosti nám a v svém spleenu
za klavír vždy si tak sedá,
v bílých svěc záři a stínu
nutí nás ve vír a let. –
– Snad v skocích valčíku hledá
dávný svůj ztracený svět? –
138
PRVNÍ KONCERT
Již vystoup’ v černém šatě bledý
a slech’, jak hovor pod ním stichal,
vzduch parfumy a horkem dýchal,
sál světly hořel tmavohnědý.
A dole před ním jako v pýří
v hedvábí, krajkách, mušelinu,
půl ve světle a zpola v stínu
žen řad se v polokruhu šíří.
Vlas tmavý, zlatý, vše to splývá;
ty žhavé oči, rudé rety!
Hle, černých fraků silhouety,
hle, lornětů skla žádostivá!
Vznes’ housle a již tóny spijí
vzduch stišený svou hloubkou plnou,
v klavíru akord měkkou vlnou
vpad’ jásavě a s energií.
Však mistr jeho, kdysi slavný
se rozechvěn kams v chodby ztratil,
jej pocit strachu náhle schvátil,
vzpomínal na svůj debut dávný.
139
Chtěl uniknouti kritik hlasu,
i potlesku i hanobení,
i závisti, jež zub svůj cení
a chce-li, do prachu rve krásu.
A zas jej v sál to pudí, žene;
jak třesou se ty ruce svadlé! –
– Zda někdo při tom na zapadlé
se jméno jeho rozpomene?
140
VELKOMĚSTSKÉ KLEPY
„Tak trochu přisnědlá od slunečního jasu
Jste, slečno, od těch dob, ba jiný účes vlasů,
Líc snědá, plnější a jaká ruka bílá!
A přece, zdá se mi, že jste se nezměnila,
jen trochu bujnější jste, zdravější než dříve;
vám venkov ruměnce zas vrátil v líce snivé
a v oči šelmovství a jakous něhu jemnou.
Dnes trpělivost též budete míti se mnou!“
A při tom s úklonkem vstříc ke mně přiskočila,
blíž ke mně hlavičku svou těsně naklonila
nad ňadry schýlenou. Řad zoubků z rtů se blýskal,
zrak rozšířený byl, jas divný z něho tryskal,
a obě ruce své mi podávala v smíchu.
Jen klavír v sousedství se ozývá kdes v tichu
a porcelánu cink jen časem zaharaší.
To úbor se stolu otylá služka snáší.
„Pst, – řekla tajemně, – teď prosím vás, jen tiše;
je den, kdy matinka zas dopisy své píše,
však brzy přijde sem a na cosi se zeptá.
Jen si to považte (a stále více šeptá),
s tou její češtinou jak mne vždy rozesměje!
Tu přišla před chvílí a úzkostí se chvěje,
jak „dítky předrahé“ by asi napsat měla
a místo p vždy b z dávného zvyku dělá.“
141
A vedle v lenošku bych posadil se u ní,
mne prosí s úsměvem. Sedá si do výsluní,
že slunce ve vlasech se plným proudem chytlo,
na drobné střevíčky a na koberec slítlo
a ve vibracích prach se šířil v jeho pruhu.
Pak řekla, „vidíte, jak venkov šel mi k duhu,
a přece, k posledku, jak podzim už se blíží,
mne nic netěší, vše nudí mne a tíží.
Ba nikdo navštívit mne nepřišel čas celý,
my často s matinkou den celý proseděly
v té nízké verandě (vždyť byl jste tam též jednou!).
A stromy, prosím vás, už všude v polích hnědnou,
a jak je poslední úroda odvežena,
jak mrazík přikvapí, – co měla by tam žena?
Tu zase zatouží po velkoměstském ruchu,
po knihách, přátelích a zasteskne si v duchu.duchu.“
Jak? Po čem teskniti? já myslel jsem si v taji,
však řek’ jsem: „Vidíte, když podzimek jde v kraji,
já bych se toulal rád od rána do večera,
mne vždy by bavila mha, která padne z šera,
ta holá strniska a duby opadané
a sosny mlhavé, s jichž korun vůně kane,
hlas chřástalů a holá stromořadí
vzduch tak průhledný, jenž mrazí již a chladí.chladí.“
A ona se smíchem: „Tu zálibu vám přeji.
Však teď bych zvěděla novinky nejraději;
strýc oženil se zas, ten major, vdovec starý, –
a potom vdává se má sestřenice Mary
142
a více – počkejte, to nemohu vám říci. –
A vy ji neznáte, tu hloupou sestřenici?“sestřenici?
Muž její hezký tak a ona šeredna je,
a při tom lakomá a na velkou si hraje.“
Pak já zas: „Zemřel ten a ta se právě vdává.
Jak překvapena je, chudinka povídavá!
A z literatury? To nejvíc ji vždy baví.
Ten jubileum měl, onen se v listech slaví,
ten drama dopsal již, v němž peprné jsou švihy,
ten zcela zšedivěl, než dočekal se knihy,
a onen za dvě stě jel prostudovat Čínu
a z Jerusalema posvátnou přinést hlínu.“
Tu ona smála se... V tom vrzly zvolna dveře,
hned hlava v čepečku se objevila v šeře,
vlas v skráně zčesaný jí sáhal k brvám víček.
Hned ostrý zazněl hlas: „jak ty bys psala ,psíček’?“
A pak zas ku práci své vrátila se mžikem,
mne ani nezřela; a hned zas přišla s křikem
a v dveřích přivřených se ptala, jak se píše
kýs výraz spletený a odešla pak tiše.
Má hezká přítelka vše zamluvila chvatem.
Ba, je to krásné být dnes českým literátem,
a při tom šelmovsky jí zoubky z rtů se draly.
„Ba teď už do rodin jde pověst vaší chvály
a skorem řekla bych, je číst a soudit modou, –
vždyť česká elita už těchto příčin shodou
své vzácné salony vám otevřela všecky, ––“
a s tím mým basovým smích její zvučel děcký.
143
A náhle ze smíchu se zamyslila chvíli,
pak řekla: „s Milenkou jsme často o tom snily.
Jak verše miluje! a jak je čítá ráda!
Však často zřela jsem – a velká je to vada!
Vy z buržoasie jste všichni do jednoho;
vy hlady nemřete, však nemáte též mnoho,
vždy tytéž koleje vás vedou cestou denní,
kde barev máte vzít, kde síly, povznesení?“
I já jsem na chvíli též zamyslil se snivý;
lesk jejích očí plál, byl suchý, žádostivý,
a já jsem děkoval za soucit její přímý,
pak děl jsem vesele: „Ba, za předešlé zimy
jste příliš čítala... Vás jaly sloky prosté,
i dekadentů verš, jenž pouhou hudbou roste,
a vy jste říkala: to šperk je ku ozdobě,
jak zdoby rakví, vás a svícnů v dávné době.
Však román, jak jsem zřel, když uchvátil vás jednou,
vám duší všecky sny se vzburcují a zvednou;
vás ruské schvátily – tou prostou básní žití,
kde rozvoj psychický se do všech nervů řítí, –
zda pamatujete, jak čtla jste „Světlé noci“?
A pak jste plakala jak dítě bez pomoci,
a proč? Tou krásou snad? Že sloh zněl chvěním bolu
a teplem podivným a utrpením spolu?“
„A jenom považte“, zas ona, mhouříc brvy,
„to všecko, zdá se mi, jak psal by autor krví,
a jak by prožil sám, co nakreslí tam slovy
od podivných těch žen až k tomu mužíkovi.
144
Slyšel jste? Matinka se na cosi zas ptala.“
V ráz tiše odběhla a hned tu zase stála,
zas jak dřív veselá, s malinkým důlkem v líci:
„A ještě, počkejte, cos chtěla jsem vám říci!
Co tuhle Milenka? To jsem Vám neříkala?
Již večer přiběhla a tolik se vám smála,
jí počal kořit se obstárlý jakýs rada.
Však jaký pak to smích? (Já klepů nemám ráda!) –
– Což vaši přátelé? Co dělají teď právě?
Já tuhle mluvila jsem o nich na zábavě!“
a při tom schýlíc se, zhoupla se ve fotelu
a nožky natáhla, vlas shrnujíc si k čelu.
„Ó moje předrahá! Vy byste chtěla zvídat!
V kolik kdo chodí spat a v kolik chodí snídat?
kdo nosí paruku a kdo si černí kníry?
kdo v starém svrchníku sám zašívá si díry?
kdo frak si vydluží, když v divadlo chce jíti,
neb někdy do plesu se trochu pobaviti,
neb k nakladateli, jenž knihu zas mu vrací
pro nával obrovský překrásných jiných prací?!
Ne, to vám neřeknu, já přisel zřít vás zase,
a na venkov se ptát, jak jste tam bavila se,
co lesy dělají a jak již vadnou louky,
co květin v herbáři a jaké máte brouky
a třeba známosti jaké jste venku měla –
snad by to román byl, kdybyste vyprávěla. –
Tak vy jste pravila, pan major že se žení? –
Tož... Ještě ruku svou mi dejte k políbení“.
145
PRVÝ SNÍH
Sníh prvý napadal a rozplýval se v trávě,
jež vadla na luzích... Čas jitra nastal právě,
kdy pěli kohouti; list vichrem s větví lítal,
svit slunce bledého se skrze stromy kmital
a vločky padaly... Jak sníh ten uvítala
ta dívka mladičká, jež čísti počínala
kýs román zábavný! A celá rozrušená
v kraj sněžný hleděla, ji dojala ta změna!
Jak ráda mívala ty zasněžené nivy!
Hned zřela prosinec a vánoc půvab snivý,
tu délku večerů, v nichž rodina se schází,
kdy píseň bratrovu na klavír doprovází
a čaj kdy žlutavý z kalíšků úzkých hoří.
Již v duchu přemítá, kdo z těch, již se jí koří,
jí celou upoutá a koho sobě zvolí,
a komu vyjeví, co těší ji a bolí.
Jí zněl hned masopust a vřava masek v hlavě,
rej plesů vířivý a touha po zábavě,
a saní rolničky při jízdách pustým polem
když sněhu brilanty se chvějí každým stvolem.
Zří, ve svém kožíšku jak na kluzišti jede
po řece zamrzlé skrz roušku páry šedé, –
– a on s ní, tisknuv ji v svou náruč, bleskem letí,
a co si šeptají, – jsou sny dvou šťastných dětí.
146
DVĚ DĚTI
Sotva že se dočekali:
jak sněhový bílý květ
na kolébce přivítali
drobné děcko, snů svých svět.
V zimě bude teplo tady,
dobře se tu bude snít.
Tři tak žijí dohromady,
nemohou se rozloučit.
Časem přísná přijde teta,
zkoumá shodu pátravě,
a jak zdraví děcka zkvétá
opakuje laskavě.
Časem zbloudí děd v ty stěny
se slavnostní lící tich,
úsměvný a nahrbený,
s loutkou v tenkých prstech svých.
Jak je šťasten, čapky stuhu
rovná děcku stokráte,
papouška jak houpá v kruhu
přes podušky prohřáté,
147
trubku ke rtům svadlým zdvihá,
do klávesů počne bít,
neb pagodu rozkomíhá,
počne zpívat, švitořit.
Ba, jak vše jde smavě, hebce,
to už děti dvě jsou spíš,
tam to jedno na kolébce
a to druhé hrobu blíž.
148
GENROVÁ KRAJINA
Sbor hudců zříš kde pěšina jde úzká,
jdou polo v spaní v ranním vlažném jasu,
jdou z dýmu hospůdky v tu polí krásu.
Ba hochů veselých to byla schůzka!
Se stromů vůně chví se v pole kluzká
a vítr v šumařův si hraje vlasu,
a ten, jenž červotočivou si nese basu,
si časem šňupne a pak prsty luská.
A humor zbyl jim v rozespalém zraku
pro cestu po dešti, jež samý močál;
jdou zrousaní kol rozkvetlého máku.
A pěšinou jak po řadě jdou husy,
na křídlovku jim jeden troubit počal.
A celý sbor se znovu smáti musí.
149
NEDĚLNÍ VÝLET
Vždy v neděli si vyjeli tak sami,
mladičká dívka, milenec a známý
strýc obstárlý, jenž ochranu jim skýtal.
Po celé cestě noviny jen čítal,
neb hleděl z parníku na blízké břehy,
v svých očích starých plno teplé něhy,
a řídkou bradu rukou hladil stále.
To krejčík byl, svou vestu okázale
na odiv stavěl, šátek batistový
pečlivě skládal modravý a nový
a staré brejle šinul k špičce nosu.
Co zdvihal stále oba cípy šosů,
ta mladá dívka opřena vždy stála
na ňadrech růži s milým svým se smála,
jenž zdvořile k ní mluvil, neobratný.
Vše jinak bylo, z parníku když chvatný
dav lidí vyřítil se v přístav blízký.
Též oni vyšli, v stráních plály lísky
a kdesi kos jim v ústret volal z lesa.
Hle, slyšet bylo, datel v kůru tesá.
V kraj lesa zbloudili... Mech byl tu měkký
a v blízku vlny rozvodněné řeky
a olší partie a vrb a sosen.
150
Zde palouk voněl právě včera zkosen,
vod zátoky v něm leskly se a plály.
A jahody už černaly a zrály.
Však ještě málo znali se ti mladí.
Co svlečen strýc se v stínu sosen chladí,
tu oni stezkou toulati se směli,
by vše, co chtěli, též si pověděli.
A zatím nad košíčkem mdlý vždy více
své kuře obíral, odháněl mšice,
v mech uleh’ si a slouchal ptáků pění
a sklínku prázdnil v šťastném polosnění.
[151]
OBSAH
[153]
PRVNÍ VERŠE MEDITAČNÍ
1883-1888
Str.
Lidstvo7
Štěstí8
Věk9
Vzkříšený Lazar vypravuje sestrám o své smrti10
Hlas minulosti12
Jan Neruda13
Poesie14
Věřím15
Má duše17
Den18
Osud20
Barvy21
Satirická veselohra22
Malý Robinson23
Sbírka starých památek24
Hra mrtvých25
Krádci skvostů29
REALISTICKÉ SLOKY
1883-1890
ZAPADLÍ A PŘEBYTEČNÍ
Studie z předměstí35
Obrázek bídy38
Malý prodavač39
Housle43
[155]
Shledání45
Nejstarší kmet46
U starých kamen48
Marný život49
Herečka51
Doma53
Divadlo55
Statkář56
Chorý60
Soucitný sonet62
Starý komik63
Dítě65
Pozdní motýl67
Rodina68
Don Juan70
Dělník71
První rendez-vous74
Kráska76
Svadlá kráska78
Slepá81
V RÁMCI STÁLE STEJNÝCH DNŮ
Jarní85
Podobizna87
Partie z Karlova náměstí88
Zoška90
Pannám, jež malovala stará chůva93
Zimní večery94
Zimní sujet97
Causerie Žofínská99
[156]
Touha po domovu103
MalostránskáMalostranská skica105
Pražská skica106
Venkovské město107
Výroční trh v městysi pokubáňském109
Maloměstské výstavy110
Přátelský stůl113
Stará vzpomínka114
Píseň minulosti117
TROCHU HUMORU A STAROSTI
Divoch z venkova123
Při partii125
Nový byt128
Rekonvalescentka130
Nedělní šaty132
Hrnčíř133
Z villegiatur135
Domácí ples137
První koncert139
Velkoměstské klepy141
Prvý sníh146
Dvě děti147
Genrová krajina149
Nedělní výlet150
[157]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XI.
PRVNÍ VERŠE MEDITAČNÍ
1883-1888
REALISTICKÉ SLOKY
1883-1890
Třetí definitivní vydání
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha – Žižkov, Fibichova ul. č. 1307
v úpravě V. H. Brunnera
na jaře roku 1925
jako 101. svazek edice
AVENTINUM
ve 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[159]