MARNÝ ŽIVOT

MARNÝ ŽIVOT
On kolej opustil a dusné posluchárny, byl jako svadlý květ, jenž otravou se spil, chtěl nemoc prochodit v den vonný vždy a parný a odjet na venkov, kde z mládí šťasten byl. Jak venkov uzřel jen a větrů cítil vzdutí a lesy obrovské, jej závrať jímala, jak plamen vyšleh’ by již skoro na shasnutí, zas nová naděje mu v lebce dřímala. A již svůj domov zřel... Hle, usmívat se učil, by matky neranil ni sestry nezlekal, a tónem přátelským se mluvit marně mučil, když těšil obě dvě, – sám věděl to, že lhal. Svým zrakem pichlavým jen po knihovně bloudil, leč knihy nenašel, by na vše zapomněl, kdy tepla hledal víc, by život mírně soudil, tím ještě hroznější v svém srdci zimu měl. A chůvu stařičkou tak nenáviděl z duše, že tajně plakalaplakala, on věděl častokrát, a psa bil mrzutý v zlé bolesti a tuše a všady, kam jen šel, zbyl v stopách jeho chlad. 49 Byl zvon mu protivný, zvuk jeho zněl jak hrana; ba, posléz do lázní kams ujel sám a sám. A bez loučení jel, jak jedem‘ v pole z rána, neb sednem‘ v houpačku a létnem‘ sem a tam. A v dálce bouřilo to v pláni tiché, mhavé, vůz muškou hořel kdes v západním plamenu. Pak zmizel do noci jak na dno truhly tmavé, a hřmění zdálo se, jak rachot kamenů. 50