PÍSEŇ MINULOSTI

PÍSEŇ MINULOSTI
Vlak zastavil... Jdu městem známým zas, byl prázdnin právě čas a pustá škola, a práhly stromy, slunce padal jas; mně zdálo se, že mládí mne tu volá v ten konec prázdnin... Známé domy malé, a nudné, hnědé, s parkem bez ruchu mně cizí byly, cizí neskonale, i stromů mdlá ta vůně ve vzduchu. A nikdo ze známých tu nešel kol; ni profesor, jenž flétnu hrával z šera v lenivém taktu, v kterém dřímal bol, v tom okně tam, jak by to bylo včera se dosud neozval, ni známé dámy tam naproti se v okně nezjevily, a soudce stařičký, mně dobře známý, tu nešel alejí v tu právě chvíli. Snad také vás by náhlý schvátil žel. Mně bylo sladko tak se znova klamat, a jak bych usednout zas v škamna měl, a odříkávat zas to amas, amat, ve školní budovu já zbloudil zase, na známou vyhlídku se v stráně díval; stesk zdál se zníti v cvrčků tenkém hlase, stín školní zahradou se sem tam kýval. 117 Tu třída naše stará bývala, hle, písmo nad ní žluté v prachu leží, po dveřích skvrna slunce splývala a pruhem světla jako když to sněží; ba byl to vzdorné republiky kvas, co nadějí tu kypělo v svém květu – ach, tolik už jich asi spálil mráz a kolik se jich dochovalo světu? Vy drobní přátelé z těch dávných let, vy dobří hoši, kde ten humor starý, ty tance hloupé a ten úzký svět a neznámé a poetické žáry, ty ideály, řeči nejasné o abstrakcích, jež mládí nejlíp sluší, studentská láska, na niž neshasne snad nikdy upomínka v hloubce duší? Ah, to vše pochováno, zemřelo, kdy posledně jsme vyšli z dusné školy, nám bylo volno tak a veselo, z nás nikdo nevěděl, jak život bolí! A když ty dveře navždy zamkl klíč, skříp’ jistě truchlivě a skřípnul temně, jak tušil by, že život jako míč nás rozhází tak do všech koutů země, a že se nikdy mladost nevrátí, dny přijdou práce, zápasů a bojů, že starost o sousto nás zachvátí, – že budem kolečka dunících strojů, 118 jež zrezavěny jednou, pod prachem, vypadnou samy v bouřné písni práce, by na těch samých místech rozmachem zas hřměly doufající generace! 119