DĚLNÍK

DĚLNÍK
Byl z práce propuštěn, neb zdál se přebytečný; šel skorem lhostejně, – však ženy své se bál, před ním se otevřel teď život málo vděčný. Šel smutnou ulicí, jíž zápach dehtu vál. A zapad’ v hospůdku... Svit plynu třesoucí se od klenby navlhlé den celý padal zpět; svou čapku přitisknuv ku svojí hlavě lysé, v kout jeden setmělý tam lhostejně si sed’. V čas, co ty ve klubech vykládáš politiku, neb doma po práci své ruce skládáš v klín, on s tajným vztekem svým tu seděl podle zvyku, svůj tabák žvýkal jen, ssál výpar lihovin. On přišel z otroctví u skřípajících strojů, on, smutný filosof šel v krčmě přemítat, neb chtěl se vymluvit a syt všech marných bojů chtěl změřit práci svou i zisk svůj i svůj hlad. Sem bylo lépe jít než k jizlivé své ženě, jež s děckem u prsu se choulí u kamen; ten žlutý její prs on viděl schnouti denně a její chorobu, jež vzrůstá den co den. 71 Jak včera stejně tam se šedá kočka válí v odpadcích zelenin a slámy zpuchřelé, tam stěny vlhky jsou a hlíny zápach stálý, a žena s výčitkou zří vstříc a ztupěle. To vše jej mučilo a bouřilo mu v hlavě, on pěstě na stole, se díval po stěnách; čas dlouhý ubíhal... Hodiny bily právě, jich echo dunivé se chvělo v přestávkách. Tu melancholický, nad dubový stůl schýlen se vzchopil najednou a na stůl udeří, řve cosi plačtivě, jak byl by polo šílen, cos mluví k divákům, sedícím u dveří. Však oči opuchlé a ruce popraskané, vše fraškou zdařenou se zdá být příchozím. „Tak co? Vás zničili? Ó, zlí jsou lidé pane“, kdos počne popouzet, však brzy pije s ním. Že lokty z rukávů mu zřít jsou ušpiněné a čapka děravá, kdos řekne: „příteli, ba modu pozdvih’ jste tím k výši netušené“, a sborem: „hahaha“ zní smích v kout přitmělý. Leč on je přátelský k banální této vřavě, a když se vymluví, zas půjde cestou svou. On jistě poslední pak vstane namáhavě a s písní jakousi kams noční zmizí tmou. 72 Ba on je takový; dnes trýzněn, zpit a bídný, dnes, mzdy si neváže, ni svojí rodiny, dnes, prací přetížen a na oko zas klidný nečítá minuty ni trapné hodiny. Leč dlouho lhostejný, když neví si již rady, on stejně ztýraný si někdy najde lid, a chce-li, ráz na ráz vystaví barikády, a krví zrosený chléb si dá vynutit! 73