REKONVALESCENTKA

REKONVALESCENTKA
Na postýlce slabá tak leží, a sotva že odpoví, svou hlavičku pozdvíhá ztěží z bílého krajkoví. Tak stále si s prsty jen hraje, jak z vosku ty bezbarvé jsou, a uprouc zrak do oken, ssaje vzduch s letní pohodou. Jen přijde-li přítelka stará, jíž šestnáct jak jí je let, cos v oku jí teplého hárá a úsměvem chví se ret. Prs vlní se zlehka a zvolna a ruměn se na líci mih, i vráska ta na čele bolná zmizela v paprscích. A matka ta starobná, zase jak vítá úsměv ten! Jí zdá se v tom slunečním jase zas nádherný dnešní den! 130 Hned šatečky šije jí dvojí s tou bílou stuhou jak sníh. – – A zatím zase se bojí těch probděných nocí zlých! 131