DÍTĚ

DÍTĚ
Skla malíř, který od skelného prachu byl bled a churav, znaven vyšel ztěží vždy v neděli tou stezkou v ranním nachu do kostela, jenž velký hřbitov střeží. A oddech si a čerstvý vzduch, ten vanul, vstříc všemi květy příroda mu spěla, a lícha pole osením se skvěla a les jak voněl, silicí jen planul. A havrany, jak zdvihali se z pole nad kamení, jež ostružiny kryly, rád viděl, nebo vody v mlýnském kole tak padající, plné jaré síly. Ruch sklárny byl mu v neděli vždy cizí, ať jeho žena v jizbě sama šila, on zatoulal se v údolí, kde mizí i stopa lidí, samota kde byla. Bez radosti byl, doma host jen řídký, ve všední dny šel za svou těžkou prací, jen v neděli se těšil na květ snítky; zda zřel, že touhou žena vykrvácí? 65 Ta doma jenom modlila se vždycky, na stole knihu, která zhnědla, sešla, a přemýšlela, jak ten život lidský tak ubíhá; – že mladosti práh přešla. A zase na mužovy malby hlédla, v nichž věděla, že příroda je celá! V té radosti hned v zápětí zas zbledla, když na mrzáka, dítě, pohlížela. To dítě, hrbáček, jež smutně zřelo, to nezdravé, se skřivenými boky je odloučilo – ač to nevědělo, v den všední, v neděli... a v dlouhé roky! 66