SLEPÁ

SLEPÁ
Na okna prudký odstín jí padá s okolních vysokých střech. Ona tak sedá u okna ráda, svět má jen v mlhavých snech. Zdola se břečťan vyšplhal stinný, kopřivou rozbujel dvůr; nápěv sem někdy zabloudí líný, nebo let večerních můr. Družky se všecky provdaly záhy, dopisy zřídka tak jdou! Ona jen zrak si utírá vlahý, vzpomínky v duši jak vrou. S okna se chýlí, vadnoucí růže, opadly květy a list. Kdo pak tu tesknost vybásnit může, kdo pak ji může jen sčíst! Nakloň se v záclon krajkoví bílé, nakloň se do okna blíž! Měsíc tam svítí v pozdní tak chvíle, zlatí tvé oči jak sníš! 81 Svitne-li v okna blysknavou hranu, vždycky to zachvěje mnou, jak by tam svítil v hlubokou ránu po léta nezhojenou! [82]