KRÁDCI SKVOSTŮ

Antonín Sova

KRÁDCI SKVOSTŮ
Po bitvách, často jsem to čet’, když noc se v lada chýlí zticha a zástup vran svou kořist čichá a obzor v parách krví dýchá, že vpadnou právě v mrtvou střed. Zlo v zraku, že jdou krádci skvostů, tlum nezvaných a smělých hostů a plíží se, zaťatý ret. Zvon hučí v dáli dunivý, požáry ještě z trosek plají. A stádo koní těká v kraji bez útulku a teplých stájí, jim vítr chyt se do hřívy, prach páchne, krev a vzduchem těká, děl opuštěných pták se leká, i paprsk, jenž pad na nivy. – Zrak mrtvých pevně uzavřen, a srdce o tom nezví ani, když hyeny se množí plání. Je dojem žádný neporaní, ni krádež nezlomí jich sen. Jdou krádci zticha, zisk je pálí a za nimi tou šerou dálí jde zástup pošílených žen. 29 Kolikrát, právě takto, tak jsme padli na své rodné zemi. A pod cizáků šlépějemi prach bezcitný z nás byl a němý! A kolikrát v noc trpkých zrad k nám vplížili se, strašní hosti, nám jazyk brali, naše kosti vhodili v šachtu minulosti a o kořist se počli rvát. [30]

Básně v knize První verše - Realistické sloky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 11):