ZOŠKA

ZOŠKA
Strýc starý s vousem zcela šedým, v lenošce z proutí pletené, vždy s tabatěrkou, s šátkem hnědým, jenž stínítko měl zelené, pak jeho žena usmívavá, vždy příjemná a vždycky zdravá, s účesem hladkým na čele, mne čekali vždy s neděle. Hrát na klavír a čaj pak píti a na venkov si vzpomínat, a pensistovi vylíčiti, jak voní les a zkvítá sad, pak Zošku, vnučku jejich malou, vzít s lhostejností neskonalou, když tulí se, kol krku vzít a nechat se vždy políbit. Jak učí se a jak si hrává, co čte a jídá nejraděj, a v kolik hodin časně vstává, toť celých našich rozmluv děj! Jak z počátku ty věci všecky, pleť bezvadná a nosík řecký a brvy s leskem havraním mne nudily, já smál se jim. 90 Můj Bože, jednou jak jsem žasnul, když večer letní klesal níž, pruh slunce oranžový hasnul a na zahradní padal mříž! Mně dospělou se poprv zdála, ta ručka její byla malá, já všim’ si, jak má krásný vzrůst a úsměv sladký kolem úst. A při pianě, divné děcko, mi Beethovena počla hrát, neb věděla, že nade všecko sonaty jeho mám tak rád! Tak usmívavá je a klidná, jak duší jen by žila, vlídná, a zamlklá v každičký den je plna pro mne sladkých změn. Ach Zoško, teď již jinak bývá, teď kradmo zlíbám ten tvůj vlas, ba často již se připozdívá, když pokouším se zas a zas hrát na klavír a čaj pak píti a pensistovi vylíčiti, jak voní les a zkvítá sad, a na venkov si vzpomínat, bych zlíbal žár tvých plných retů a psaníčko ti tisknul v dlaň, a k hlavě tvojí zblížil v letu svou rozpálenou, snící skráň, 91 ach Zoško, teď již jinak bývá, ba často již se připozdívá, když pokouším se zas a zas jen kradmo zlíbati tvůj vlas! 92