VZKŘÍŠENÝ LAZAR VYPRAVUJE SESTRÁM O SVÉ SMRTI

Antonín Sova

VZKŘÍŠENÝ LAZAR VYPRAVUJE SESTRÁM
O SVÉ SMRTI

Mně zjevila se v nocích dlouhých a žalných moje Duše celá v své nahotě a v rysech pouhých, a pohled velkých útrap měla. Já řek’ jí: „Velký strach mám o tě. Buď u mne, tma je venku všude, psi vyjí, hřmí, to bouře bude, – Les tmavý stojí o samotě.“ A nedala si přece říci, mne políbila v mroucí skráně a tiskla moji zřítelnici, pohlédla v dálné cesty pláně. Proud slz jí tekl v ňadra bílá; mou chladnou ruku v posled vzala, že k srdci znovu krev se hnala. Ruch světa sledním douškem pila. – Než lehkým křídlem země znikla, má duše, která lásky plna, mne opouštějíc bolem vzkřikla, jak o břeh kdy se tříští vlna, mou ruku držíc vzpomněla si na všecko, co jsme spolu žili a kde jsme lásku lidskou pili a hladila mé dlouhé vlasy. 10 A řekla mi: „Ty jsi již starý, tvé sestry půjdou světem samy, a synů jejich výkvět jarý ctít bude mezi mohylami tvou šedou, ustaranou hlavu. – – Spi, Lazare, já jdu. – Je pozdě. – Kdes bludička se svítí v hvozdě.“ – Pak vzlétla s šumem jak spád splavu. – A viděl jsem ji ještě kdesi se nad obzorem tyčit k výši, nad cedrovými létla lesy, jež zábradlím se zdály, tiší, tak ploula, bod jen v posled byla. – A kapka krve v srdci stichla, má prsa z hluboka jen dýchla – a věčná noc mne obklíčila. 11