U STARÝCH KAMEN

Antonín Sova

U STARÝCH KAMEN
Noc přilétla a sníh nám chatrč tíží a trám se níží, – hřeb zrezovatěl; na něm jeřáb rudý po ploše štítu větrem smutně kývá, však v síní tam, co přástky ještě zbývá, si spřádá horal chudý u kamen, v kterých oheň v žár se kříží. Nechť strop se níží, nechť v brance voda mělní žlutou hlínu, nechť jeřáb opadalý smutně kývá: V tom maceším, leč teplém bídy klínu se přec jen sladce snívá! To na peci děd v hudbě mládí dřímá, – šíj tvrdá, přímá, – a sní tu s úsměvem, jak vítr skučí, jak pláče, sténá, bouří, v topol bije, že každá bolest přejde, neumučí, a rod že v mladých žije. 48