HOUSLE

HOUSLE
V jizbě sluncem ozářeny, nezdobené bílé stěny na pokraji housle v klidu spočívají, tiše padá v jejich struny paprsk slunný. Zpod zelených žaluzií poprášené housle kryjí proudy světla, ranní zář sem blesky vmetla, jen stín ostrý dospěl skříně, pulpit stíně. Povšimneš si, hlavu v dlaních, sám a sám v těch dobách ranních stařec sedí, bez otázky, odpovědi; na stole stoh not spí v nachu, v zlatém prachu. V koutě řada pultů stála. Třaslavá již ruka psala not těch svazky s trochem odporu i lásky, psala škály, tónů sloky celé roky. 43 Střídaly se drobné děti; smích se neustal zde chvěti z rána k šeru, pozdě ustal ku večeru – ale teď to celé dílo stáří zrylo. Posléz již se houslí tóny dříve jasné jako zvony neozvaly. Neslyšel by, kdyby hrály. Neslyšel by mocné vzruchy – stařec – hluchý. A teď smutek jizbu hlídá, zmlkly housle, přišla bída v mnohé týdny, život byl to málo vlídný; housle jenom zbyly tady a not řady. Podzim nachýlil se němý. Sníh se schvíval ulicemi. U portálu housle kdosi třímal v žalu. V čapku prázdnou sníh pad‘ bílý.bílý a den pílí. 44