HOUSLE
V jizbě sluncem ozářeny,
nezdobené bílé stěny
na pokraji
housle v klidu spočívají,
tiše padá v jejich struny
paprsk slunný.
Zpod zelených žaluzií
poprášené housle kryjí
proudy světla,
ranní zář sem blesky vmetla,
jen stín ostrý dospěl skříně,
pulpit stíně.
Povšimneš si, hlavu v dlaních,
sám a sám v těch dobách ranních
stařec sedí,
bez otázky, odpovědi;
na stole stoh not spí v nachu,
v zlatém prachu.
V koutě řada pultů stála.
Třaslavá již ruka psala
not těch svazky
s trochem odporu i lásky,
psala škály, tónů sloky
celé roky.
43
Střídaly se drobné děti;
smích se neustal zde chvěti
z rána k šeru,
pozdě ustal ku večeru –
ale teď to celé dílo
stáří zrylo.
Posléz již se houslí tóny
dříve jasné jako zvony
neozvaly.
Neslyšel by, kdyby hrály.
Neslyšel by mocné vzruchy –
stařec – hluchý.
A teď smutek jizbu hlídá,
zmlkly housle, přišla bída
v mnohé týdny,
život byl to málo vlídný;
housle jenom zbyly tady
a not řady.
Podzim nachýlil se němý.
Sníh se schvíval ulicemi.
U portálu
housle kdosi třímal v žalu.
V čapku prázdnou sníh pad‘ bílý.bílý
a den pílí.
44