DOMA

DOMA
Muž, herec denně prostuduje v salonku svoje figury a z různých kusů opakuje výjevů pestré potpourri. Pak před divadlem uchystaný se loučí s ženou polibky a závoj z jemných vláken stkaný jde sejmout z luzné kolíbky, kde nad vše sladší dřímá dítě, jemuž jak růže plane tvář. A vedle kočka přede hbitě a krb svých ohňů ssílá žár. Pak jenom slyšíš hodin zvuky a kolébavku bzučivou; hned kniha paní klesne z ruky v snů chvíli bujnou, blouznivou. – Jí stačí tento salon malý jak muži umělecký svět, jejž haní kritika neb chválí dle svojich šablon řadou let; jí stačí věřit svému muži, ač mnohdy nucen políbit 53 též primadonnu, bledou růži a lásku svou jí vyjevit, vlas rváti si pro mnohé lásky a znáti dobře žárlivost, a líbat čelo mnohé krásky jak chce to kusu spletitost; jen když je doma stále stejný, tak milující, něžný tak, když stejně líbá v ret jí chvějný a dítě své v ten luzný zrak! 54