NEJSTARŠÍ KMET

NEJSTARŠÍ KMET
Let devadesát přežil asi, rty poslední zub žlutý kmitá, prořídlé, bílé jsou ty vlasy, líc šedá vráskami je zrytá! A hlava třásla se jen stále, z krvavých víček zrak plál vpadlý. Měl kůrky v brašně okoralé, plod padavek zelený, svadlý. On přečkal rod svůj denně hyna, baráku prodej, kde se zrodil, a sotva už na pohřeb syna poslední skrovný stačil podíl. To plakat jsem ho viděl taky, však ne, jak u nás pláč se vzbudí, zůstaly suchy jeho zraky, jen vpadlou cukalo to hrudí. Vždy v šatu, jenž byl díra samá, s březovou chodil holí tlustou, jak šoupal se, zněl pěšinkama dřevěnek klapot návsí pustou. 46 Zpěv rekrutů, sousedů řeči, křik školáků a děvčat schůzky ho netkly se, on unik’ péči všech lidí, zavřen v kruh svůj úzký. Před rodného baráku stěny, ze zvyku v lopuchy sed’ vždycky, kus řípy a chléb vyprošený přemílal v dásních apaticky. A já jsem vzpomněl naň si zase, – na náves mám svá okna právě; – les jako jindy plá tu v jase, týž vrabců rej zřím v kypré trávě. Den za dnem klesá v líném toku, přespolní zvony v mze kdes váznou, – leč klapot stařečkových kroků již neslyším znít návsí prázdnou! – 47