DEN

DEN
Den za dnem v propast bezdnou klesá, a básník, mudřec, politik rve kořist z něho pro věk příští, pro nových prací vzlet a vznik. Když den se sklání v slunce výhni nad parky, řeky zčeřené a klesá v parách šeré noci a mře jak zvíře zraněné, nad města když se spouští v nachu a křídla vleče po zemi a ve větvích svou záři tříští.tříští až v loktech noci oněmí: Tu zdá se mi, že pozoruje svým okem tmavě krvavým, čím člověk žil dnes od úsvitu, zda pokrok šel či zloba s ním, zda každou ruku mozol tlačí, zda o krok dál je myslitel, zda zrní klíčí výš a výše, a strom zda plod neb květy měl, zda pro svobodu svého lidu kdos’ poctivě své pěstě zdvih’, 18 zda přec ctižádost svoji vlastní kdos ukojil hlad plačících! Jak sarkasmem se někdy chvěje a křečovitě mře ten svit, když v pohodlném křesle vidí státníka moudře lenošit. Když vidí pro svízel a bídu a pro boj o chléb, o práva, jak zimničně svět vynalézá, sotva si spánku dopřává, jak kombinuje, válčí, vraždí, jak živlům velí v službě stát, jak se vším kramaří, i s ctností, neb před ním děsný stojí Hlad – Den vidí to a v hory klesá a v zoufalství se roztříští – – vždyť do propastí přešlých věků a tak malou klesá kořistí! 19