PRVÝ SNÍH

Antonín Sova

PRVÝ SNÍH
Sníh prvý napadal a rozplýval se v trávě, jež vadla na luzích... Čas jitra nastal právě, kdy pěli kohouti; list vichrem s větví lítal, svit slunce bledého se skrze stromy kmital a vločky padaly... Jak sníh ten uvítala ta dívka mladičká, jež čísti počínala kýs román zábavný! A celá rozrušená v kraj sněžný hleděla, ji dojala ta změna! Jak ráda mívala ty zasněžené nivy! Hned zřela prosinec a vánoc půvab snivý, tu délku večerů, v nichž rodina se schází, kdy píseň bratrovu na klavír doprovází a čaj kdy žlutavý z kalíšků úzkých hoří. Již v duchu přemítá, kdo z těch, již se jí koří, jí celou upoutá a koho sobě zvolí, a komu vyjeví, co těší ji a bolí. Jí zněl hned masopust a vřava masek v hlavě, rej plesů vířivý a touha po zábavě, a saní rolničky při jízdách pustým polem když sněhu brilanty se chvějí každým stvolem. Zří, ve svém kožíšku jak na kluzišti jede po řece zamrzlé skrz roušku páry šedé, – – a on s ní, tisknuv ji v svou náruč, bleskem letí, a co si šeptají, – jsou sny dvou šťastných dětí. 146

Básně v knize První verše - Realistické sloky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 11):