PŘÁTELSKÝ STŮL

Antonín Sova

PŘÁTELSKÝ STŮL
Jak často společně druh vedle druha těsně u stolu velkého, jenž knihami jest kryt, si sednem’ kouříce, samovar zpívá plesně a lampa v skupinu svůj žlutý vrhá svit, po práci, po dojmech dnů, jež tak stejně plynou, své vzkřísit naděje a touhy své než zhynou, své ruce stisknout zas a myšlénkami žít. Zas řekneme si vše, co týden pohřbil, zrodil, kdo slovo pravdy zas v lhostejnou dobu vhodil, my řekneme si vše... Kdo moh’ by zradit nás? Tak nervy osvěžit a promluvit si spolu! Pak ještě z Tolstého si přečíst kapitolu a v tichu nesměrném poslouchat pevný hlas a oka nespouštět z tmavého kouta stěn, tou hudbou prostých vět, tou pravdou tvrdou, ryzí a žití nahého mistrnou analysí a vnitřním teplem zas růst k činům, uchvácen! Tak v hádkách vášnivých a v bouřných projevech my učíme se znát své vlastní tajné hnití a pouhou dedukcí my mnohý ostrý šleh na vlastní chorobu, na vlastní shrnem’ žití, my učíme se znát, co hnije kolem nás, tím spíš, by dobré vše v nás jásot probudilo, a hledat příčiny zla, které zkupil čas, jež všecko ztežují, snah zárodky i dílo. 113

Básně v knize První verše - Realistické sloky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 11):