DOMÁCÍ PLES

DOMÁCÍ PLES
Jsou jen tak v domácím šatu, v střevíčkách neslyšných zpola, v tanci a reji a chvatu vtisknutou do paží páž! Ihned tě k tanci to volá a ty již neodoláš. A již to v klavíru kvílí, školácké tony a duté. To slečna Irma se chýlí na klavír, jenž je už stár, ruce ty svadlé a žluté dávný zas pronikl žár. A hle, ta divoká Bábi, nosík svůj vyhrnut, v touze černým svým zrakem tě vábí, drobnou svou postavou v let, dívá se koketně, dlouze, nervosně chví se jí ret. A Lila hrdá a bledá, jízlivá, s učenou tváří, už jen tě pro sebe hledá, a že tě zničí, buď jist, netančí – a jen se sváří, historky z pomluv zná příst! 137 Růža se směje a směje při prvních úderech tónů, rudá hned sukénka z reje noří se, točí se v chvat, a jak jen dozvuky zvonů smích její v srdce ti pad‘. Umlk‘ již klavír. Smích zvučný, vějířů slyšet je vání, druhů mých rozhovor hlučný, kteří se o kvapík prou, co slečna Irma jen skrání přikývne pobledlou. Ó slečno Irmo, vy snivá, v čelo jíž usedly vrásky, po jejíž vlasech už splývá jakoby napadlý sníh, konec teď vzletu a lásky, viďte, již neláká smích? K radosti nám a v svém spleenu za klavír vždy si tak sedá, v bílých svěc záři a stínu nutí nás ve vír a let. – – Snad v skocích valčíku hledá dávný svůj ztracený svět? – 138