MÁ DUŠE

Antonín Sova

MÁ DUŠE
Má duše klášterní zahrada tmavá, kam v podzim listí svadlé napadává do úzkých cest; v hlubokých stínech divoká se úží, s tou vůní šeříkův a slezů, růží při svitu hvězd. Sny mé jsou v kutnách černošedých mniši, jdou zahradou, jich kroky znějí tiší, až zaniknou. Jich odříkání pevné je a svaté, mír hluboký v jich stopy padá zlaté, kam, kudy jdou. A mniši jdou, – jich dlouhé šumí řízy, jdou zahradou, krok jejich ve tmě mizí, vše pusto zas. Jdou, v sebe meditace ponořené, zvířata u jich nohou; nebe klene se nad ně, prostor, čas. 17