MÁ DUŠE

Antonín Sova

Má duše klášterní zahrada tmavá, kam v podzim listí svadlé napadává do úzkých cest; v hlubokých stínech divoká se úží, s tou vůní šeříkův a slezů, růží při svitu hvězd. Sny mé jsou v kutnách černošedých mniši, jdou zahradou, jich kroky znějí tiší, až zaniknou. Jich odříkání pevné je a svaté, mír hluboký v jich stopy padá zlaté, kam, kudy jdou. A mniši jdou, – jich dlouhé šumí řízy, jdou zahradou, krok jejich ve tmě mizí, vše pusto zas. Jdou, v sebe meditace ponořené, zvířata u jich nohou; nebe klene se nad ně, prostor, čas.

Patří do shluku

monotónní, teskný, doznívat, jednotvárný, tón, znavený, ticho, stesk, zádumčivý, stmívat

251. báseň z celkových 380

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. NÁBŘEŽÍ. (Adolf Červinka)
  2. MYSTICKÁ MILENKA. (Otakar Auředníček)
  3. JEŠTĚ VÁS SLYŠÍM... (František Eisler)
  4. Má duše se ti celá podává. (Růžena Jesenská)
  5. Vzpomínka. (Adolf Brabec)
  6. Alejemi. (Emanuel z Čenkova)
  7. Hymna andělů v noci před vzkříšením Vykupitele. (Jaroslav Vrchlický)
  8. ÚPADEK RODU. (Emanuel z Čenkova)
  9. LETNÍ VEČER. (Karel Červinka)
  10. VEČERNÍ RONDEAU. (Božena Benešová)