PŘI PARTII

PŘI PARTII
Sychravý podzim v okna bije, čas při šachu jde v myšlenkách, čaj zlatý z číší štíhlých kouří. Jak dlouhým je ten každý tah! Profesor šedý se svým tchánem si sedá vážně k partii, a s úsměvem tak sarkastickým tah mistrovský vždy zapijí. Jen křesla houpací se ozvou, pak ticho zase na chvíli, se stropu velká lampa hoří, a krb jen časem zakvílí. Před krbem ve fotelu rudém tak sama paní usedla; – jak od sňatku líc její snivá, jak uvadla a pobledla! Ba práce v rukou roste zvolna, jak v šachovnici každý tah, čas prchá více v zpomínání a v rozmaru a ve slzách. 125 Ó jak je ráda, když je večer, a nemusí již poslouchat výklady suché, pedantické, ni přísných řečí nudný chlad, ni zmínky, jak se rheuma vrací, logiky nové přednosti, jak mládež autoritu mučí svou tvrdohlavou leností! Tu vzpomíná zas prvých lásek, a plesů, hudeb vířivých, a parků starých, zasmušilých, a stezek, listím pokrytých, a přísah starých, jež se zdají bít v okna s větrem o závod, jak ptáků křídla zlých a dravých a netopýrů děsných rod na rakev, jíž byl salon šerý, jenž srdce její pohrobil, a urval mladým srdcím navždy a starci dal je za podíl, jenž netečně hrál šachy dále a jen to zbožné přání měl, by matem zničil protivníka a rheuma chvíli zapomněl, 126 jak o její by hrál tu mládí a krásu, jež se rozvíjí, ba o sny též a tajné touhy, jimiž se v snění opíjí! 127