HLAS MINULOSTI

Antonín Sova

HLAS MINULOSTI
Jak prchá příval v bouři, jak se zmítá, jak s břehu všecky ptáky řevem plaší! Tak duše moje pod úkrytem lítá: neb minulost ji vzbouřila, ji straší, ji chytá za křídla, zas k ní se snáší, k ní hovoří: „Nuž pověz, kde ti svítá?“ „Dost krve, myšlenek, dost dlouhých věků dal člověk za svit svobody a slávy. Den co den strádá, přes bídy své řeku on pluje s trnoucími svaly. Dravý běh života se nikdy nezastaví a vítězit je pouze dáno reku.“ – Tu výčitku já stále slyším zníti: list od stromu se štěstí odloup’ spadlý, jak hvězdy v cesty naše marně svítí, jak sny a tužby do proudu se kladly, jak rekovný sen, ku odvaze zmladlý, čin ještě netvoří a v nic se řítí. 12