STATKÁŘ

STATKÁŘ
Po otcích zámek zdědil s lány, lesy, park veliký a pustou bažantnici, na blízku dubů háj v zažloutlé směsi a rybníky pod září slunce spící. Jak vesele se takto žilo, věru! Den uběh’ v pitkách, dobrodružství, křiku! Host řídký v koleji, v kaváren šeru u karet proseděl a kulečníku. Ó, jaké bouřné schůze, jaké pitky, a jaký oheň, jaké rozvášnění! O dámu tajný souboj na bambitky, a hned zas při champaňském usmíření. A ženský svět se zbláznit mohl láskou na vzdorném rtu ty tmavé vousky zříti, když v restaurantu s veselou svou cháskou cos řečnit počal, pěstí na stůl bíti! Vše hřmělo zrovna, sklenice se chvěly, co markér žvatlal v zem se ukláněje a přátelé co bravo! bravo! hřměli a z kořisti co ssáli do krůpěje. – 56 A tu se stalo jednou z nenadání, na pohřeb matky že se domů vrátil, sta hostů čekalo tu s vážnou skrání, a jej snad poprv pocit děsu schvátil. A po pohřbu když s tvrdou, přísnou tváří stařičký přítel udílel mu rady, a že tak špatně s jměním hospodaří a kterak ubíjí svůj život mladý: Zas vypuk’ v pláč, jak dítě počal plakat, svou čest, svou mužnost, přísahy a plány na pomoc počal z koutů srdce lákat a těšit tím svůj život rozervaný. On viděl, jak vše v úpadku a zmaru, obora pustá, vymýcen les zpola, a pole podobny jsou suchopáru a v zahradě jen místa čnějí holá. Vše pustější a záhadnější, tišší, vše jistý zmar jak čekalo by rázem bez naděje, že kdos tu bídu slyší; byl podzim již a listí sprchlo na zem. – Ó, jak tu hnusno, jak tu pusto bývá! A v konírně a v chlévech prázdno skorem; tam služka táhle při dojení zpívá a paprsk sluneční se dere horem. 57 Co číst, co dělat, zima jak je dlouhá! A knihovna jak sešlá je a stará! Tak časem dávná budí se zas touha a láska ku hře vášnivě v něm hárá. Jen klavíru mít známou melodii, přítele tenor snivě vibrující, mít krásnou ženu s bílou nad sníh šíjí, kankán v střevíčkách krátkých tancující. Se zoubky, jež se zakousnou ti v rámě, a s očima, jež vášní řežavějí, a v hnusu třebas váleti se jámě, co requiescat dí ctnost tvá i její. Pah! jak tu pusto, jak tu hnusno kolem, vše v rozkladu a k práci málo síly! A srdce mře tu teskností a bolem. Ze všeho trapné upomínky zbyly. – Eh co! je třeba zřít své druhy zase; ba v hnízdě tom je každá chvíle trudná! Tak sjeli se sem v podzimním tom čase. Ba, na dno ať ta vyčerpá se studna! I ten s tou tváří rudou, černým frakem, ten anekdotář i ten mudřec tichý, jenž pokrčuje rameny a zrakem blikaje stále, slzy ronil smíchy! 58 A zas to šlo a řádilo to dále, dluh ke dluhu a prodej ku prodeji, však s koncem hrozným, jenž spěl nenadále, vše nádherněji šlo a veseleji. A odnikud když nemoh’ brát už, chtivý, když vše už pádu bylo na pokraji, tu statkář jakýs, úslužný a lstivý po půjčkách půjčku vnucoval mu v taji. A s dražbou poslední když ztratil druhy, když k holi žebrácké tak čas byl pravě: jej s revolverem našli v prostřed struhy ve spustlém parku v zkrvácené trávě. 59