KRÁSKA

KRÁSKA
Po pohřbu matky, hned, když osiřela, u příbuzných svých našla slitování, jí paní bledá stírala trud s čela a přísný muž též pohladil ji dlaní. A brzy v poměr rodiny se vžila, a postřehla, tu lásky není žádné, ta vlídnost paní vždy ji rozrušila a oči muže pichlavé a chladné! Cos v duši hřmělo jí hned v hlasů steru, ten poměr nerovný jak se jí hnusil, jak vzduch ten v síní teplém pološeru svou vůní hroznou rdousil ji a dusil. A slzy velké kanuly jí s lící, když často hrozbou končil den a hádkou, a děcka pláč zněl v nářek zmírající a v prosbu ženy tajemnou a sladkou. Tu jako jed vše přešlo v její duši, ta nedůvěra v lásku, štěstí, v žití, a hrdost jakás, kterou sotva tuší, z těch očí hlubokých a šedých svítí. 76 Jak v bařině květ, když svůj kalich kloní a hoří, voní jarní doubravinou: byl čas, by někdo ruku vztáhl po ní, než uvadne a zmizí pod bařinou! 77