KRÁSKA
Po pohřbu matky, hned, když osiřela,
u příbuzných svých našla slitování,
jí paní bledá stírala trud s čela
a přísný muž též pohladil ji dlaní.
A brzy v poměr rodiny se vžila,
a postřehla, tu lásky není žádné,
ta vlídnost paní vždy ji rozrušila
a oči muže pichlavé a chladné!
Cos v duši hřmělo jí hned v hlasů steru,
ten poměr nerovný jak se jí hnusil,
jak vzduch ten v síní teplém pološeru
svou vůní hroznou rdousil ji a dusil.
A slzy velké kanuly jí s lící,
když často hrozbou končil den a hádkou,
a děcka pláč zněl v nářek zmírající
a v prosbu ženy tajemnou a sladkou.
Tu jako jed vše přešlo v její duši,
ta nedůvěra v lásku, štěstí, v žití,
a hrdost jakás, kterou sotva tuší,
z těch očí hlubokých a šedých svítí.
76
Jak v bařině květ, když svůj kalich kloní
a hoří, voní jarní doubravinou:
byl čas, by někdo ruku vztáhl po ní,
než uvadne a zmizí pod bařinou!
77