HEREČKA

HEREČKA
Když tedy našly v ní, čím nadchnut byl by svět, hru divou, vášnivou a vervu v každém hnutí, jak v jaře laštovka, když voní bez a květ, kams náhle ulétla tuch velkých na peruti. Kams v město lázeňské u slaných moře par, kde křivé ulice nad mživým mořem planou, kde lidmi řečí všech se plní trottoir a úzké kavárny tou cháskou pomíchanou. A její umění hned strhlo davy v ráz, ta tichá noblesa, hry přirozenost dravá, jež srdce urvala a pravdou šlehla vás a síla umění, ta posvěcená, pravá. Hned jako princezně líbají šatů lem, hned román v paměti své slabé zapřádají panáci bezzubí, již v rhytmu ospalém mok vzácný z kalíšků dlouhými stébly ssají. Hned štědrý general s vlásenkou šedivou, a kněz již obstárlý byl krásou její jatý, že ramenářství své a bigotnost svou zlou na chvíli odložil – a v chvíli té byl svatý. 51 Tak roky míjely... A všecko prchlo v chvat, tak všecko zapadlo, vše k pádu zrálo zase. I ona zmizela jak hvězdy dlouhý pád po skvělé dráze své a po odkvetlé kráse. Sestárlá, dráždivá a bledá jako sníh, když v krajkách, ve vůni svých kytic uléhala, když vítr v zahradě skříp’ stromů ve větvích, vždy touha podivná ji po domovu jala. A zase na jaře, když bezu květ se třás’, se navrátila k nám, kdy ptáci v cestách pěli, ti všichni přilítli s tou svěží písní zas a s křikem vesele se v sever navraceli. Jen ona bez písně, zamlklá přišla k nám; ba málo důstojně, a smutně živořila. Co ještě zbývalo? Samota starých dám a z kritik citáty, jež na paměť si vryla. A parfum salonku, dech kytic, jenž kdys vál, vzkřik, potlesk nadšení, vše věděla, že ztrácí. A v posled přišel tisk, jenž delikátně psal o skvostu vyrudlém, jejž cizina nám vrací. Tu přece zaštkala... To, v němž kdys zaplála, zrcadlo – umění – v třesk náhlý prasklo temně, a střepů děsná tříšť jí v srdce padala – a tichá výčitka té rodné její země. 52