HRA MRTVÝCH

HRA MRTVÝCH
v střed kulis vlá svit luny tklivý a odráží se po stěnách, je po divadle... Jen já snivý jsem zůstal a jen drobný prach jak zbyl tu, zvířen lítá sivý a v prapodivných konturách. Zde ticho je jak v kobě duchů, jež zná jen kouzlo hrobních míst, se stropu malba plá, leč k uchu mi nezní ani šum ni svist, ve vůní prosyceném vzduchu ční opona jak svadlý list. I v šatny roucha purpurová a bílá paprsk kane v ráz a v přilby padá stříbrem znova, jak noc tu rozplétá si vlas, ta sirá modlící se vdova, jíž v náručí den dávno zhas! A půlnoc bije – venku němý se zvlhčil vzduch, by dusný tak, a neslyšnými kročejemi jen jak by křídlem pohnul ptákpták, to oživlo, zdmi náhle všemi se sunul bílých postav mrak. 25 Teď v šatnu postav rej se valí – a ticho bledých na lebkách se octly přilby, v šat se halí ta etherická těla v snách – zas noví přichzejí z dáli a luny světlem víří prach. Hra počla... Hudby šum se dere jak jív a vrby sténání, v blesk světlo slétlo v klenby šeré, kde tisíc hlav se naklání, a zní to jako miserere a půlnoc kráčí po pláni. A město spí, hvězd čety plují, leč zde to kypí v šum a spěch; tam v hledišti se protahují jen stíny nudné v sedadlech, jich sklenný zrak plá v důlků sluji a není slyšet ani dech. Zkad přišli jste sem, herci němí a diváci, v tu zemskou tíž, proč hlavou kýváte a zděmi jde stuchlých věnců zápach blíž, jež vašich lebí tvoří lemy – jste bozi nebo ďábli spíš? Či chcete v hrobů svojich plíseň si přinést ještě krásy pel, a dramatem svou zahnat tíseň 26 a zřít, že duch v nás neumřel, že v budoucnosti slavnou píseň si vnuk váš chrám ten vystavěl? Či lidskostí se zpíti jdete a připomnít si žití pláč, když hvězdami kol nebe kvete, když o nebi sní živý spáč? Nuž, oponu již pozvedněte a v očích se vám slza zrač! A opona se rázem zvedá – hra počla – slov však neslyšet, jen jak stín jeden druha shlédá, zrak bleskne, zlostně chví se ret, stín každý palcát, kopí hledá a za druhem se pouští v let. Ó, vaše hra mi dobře známá, vím, to se střetla česká krev, v mžik pohltí vás vášně tlama a navzájem vás potře hněv, dvě strany vzniknou, v staré drama vás vžene hádek pustý řev! – Ó dosti! Nač v boj síly hnáti! Já zahřímal v ten davů stín: „Což ani hrob vás neodvrátí druh druhu mařit každý čin, proč nemůžete k shodě zráti a vždy jen k troskám rozvalin?“ 27 V ráz ticho. Svěsil každý hlavu a zelenavých oči hled a sklenných těchto bouřných davů, jak přesvědčen plál klidem hned – jak věštec kýs v své skráni slávu jak studem zrak svůj tiskl zpět. A děl mi v pláči: „V stopě shody kam dospěl nadšený váš lid? Zda k činu spojily se rody, váš věk zda počal velkým být? Zda praskla pouta, ze svobody zda číše počali jste pít?“ Ráz, ráz – ráz dutý hlučně zalít’, ráz hodin sem a jako klet dav stropem pryč se počal valit, a opony pruh s třeskem slét! – – Mně v prsou bude věčně pálit má nevyřčená odpověď! Tak hrozná byla by! Ret pálí tu trpkou pravdu povědít! A než jim zjevit naše žaly, to líp by bylo hanbou mřít, neb oponu, jež všecko halí, nad naší bídou rozestřít! 28